Tenká červená čiara

Brát Tenkou červenou linii jako konkurenci Zachraňte vojína Ryana by byla chyba. Oba velkofilmy mají své kouzlo, avšak jsou pojati rozdílně. Zatímco Spielbergův velkofilm jde na to tvrdě hollywoodsky, tedy velkolepě; Terrence Malick se naopak snažil připravit syrovou a v rámci možností realistickou vizi událostí ostrova Guadalcanal a spíš než diváka ohromit velkolepou akcí a patriotistickými proslovy, nechat ho nahlédnout do duší amerických vojáků, kteří museli čelit strachu z válečného konfliktu a jeho následků či rovnou smrti. Malick měl před natáčením tohoto snímku takřka 20ti letou režijní pauzu a prý se v Evropě věnoval přípravám snímku. K ruce dostal velmi bohaté herecké obsazení (a to ještě několik slavných jako B.B.Thorton, Martin Sheen či Mickey Rourke vystříhal) s jejichž pomocí natočil extra dlouhý film, v němž se mu skutečně povedlo skoro až dokumentárním způsobem zachytit tento konflikt. Tento film se vám nepodřídí, to vy musíte k němu dospět, abyste ho plně ocenili...80% (06.08.2014)

Panenská příroda, silná válečná výpověď, meditativní bitva o Guadalcanal, tucet slavných jmen a Terrence Malick, který se vrátil ve velkém stylu. Projít nebo zemřít. První velké vítězství Spojenců nad Japonci je blízko, ale bude to stát hodně životů. Ženské party tady mají jen okrajovou úlohu, nabízí se nám několik mariňáků, kteří se vyloupli z davu a Malick s nimi pracuje (na jejich množství) překvapivě pečlivě. Jsou vyčerpaní, bojí se, věří, vzpomínají, rozjímají. Do toho se nám chvějí v ložnici záclony, milenci se objímají na pláži, domorodé děti divočí ve vlnách oceánu a tvůrce předkládá přírodní alegorie z pralesa. Zatímco ve stejném roce vzniklém Ryanovi hereckému osazenstvu vévodil Tom Hanks, tady máme několik zajímavých figur. Kamera Johna Tolla je sakra poutavá, hodně odlišná od té Kaminského „krvavé“ v Ryanovi, hraje si s detaily a úžasnými celky, génius Hans Zimmer dokresluje svými tóny meditativní atmosféru. Délka je masivní, ale děkujme za to, že Malick posedlý kladením zásadních filozofických otázek se tehdy sakra brzdil (když vezmete jeho poslední dva filmy, rychle pochopíte). Natočil mnohovrstevnatý kus, plný zajímavých charakterů a výborně zvládnuté akce. (16.10.2016)

Proboha proč!? Proč člověk, který umí tak výtečně režírovat, tak strašně zarputile odmítá vyprávět příběh? The Thin Red Line není klasický válečný film, což bych jako divák, jenž klasické válečné filmy nemá rád, mohl ocenit. Bohužel je to ještě něco horšího - rádoby oduševnělá nuda. Já se fakt musim smát tomu, kolik lidí považuje Malicka za velkého filosofa a jeho filmy za hluboké studnice moudrosti. Sakra práce, filosofie je vědní disciplína, ne zdlouhavé blábolivé plkání o nesmrtelnosti chrousta! Tohle bylo vážně martyrium. Postavy jdou, jdou, pak chvíli střílí, pak zase jdou, sem tam prohodí nějaké moudro ... a trvá to skoro tři hodiny. Film se snaží psychologicky propracovat spoustu hlavních postav, což se mu směrem k mé osobě skandálně nepovedlo, neboť jsem po chvíli ztratil přehled, kdo jaký žvást vypustil z úst. Natočené je to skvěle, ale Malick není moje krevní skupina. Čím víc toho od něj vidím, tím míň se těším na The Tree of Life (přičemž jsem se na něj po traileru těšil velmi). (17.02.2011)

(1001) Po zatím třech filmech Terrence Malicka musím říct, že ne vždy mi jeho silně rozpoznatelný rukopis přijde jako dobrá věc. Na Tenké červené linii mě asi nejvíc vyvádí z míry diskrepance mezi obrazem a voiceoverem. Malicka považuji za mistra vyobrazení každého jednotlivého vojáka jako jedinečné individuality, velmi jednoduše je to najednou film o vojácích a nikoliv o válce a to je krásné. A kam se hrabe Spielberg, musím dodat. V komentáři/voiceoveru ale najednou zní všichni velmi podobně, přemýšlejí podobně, jejich osobnost je najednou pryč. To mě nesmírně mate a nejspíš mi to i brání se na film doopravdy napojit. S plynutím času tento problém místy trošičku zeslábne, zejména když se dostane na stručnější myšlenky těch "méně hlavních" vojáků, ale v té době už film běží docela dlouho a já se musím přiznat, že jsem z něj unavená. Použitá hudba tomu také nepomáhá - jak moc jsem toužila slyšet elektrickou kytaru nebo jakýkoliv jiný ostrý zvuk vyjma střílení. Chápu, že už v této tříhodinové verzi musel režisér extrémně zkracovat svoji původní vizi, takže jsem zmatená, co vlastně navrhnout jako řešení. Velmi často jiným filmům vyčítám, že si nechávají příliš málo času na jednotlivé emoce, a tady bych chtěla doporučit zkracování? Vezměme si Bena Chaplina a jeho ženu - nepamatuji si nejspíš všechny epizody vzpomínek, ale z těch delších jsme viděli minimálně návštěvu mola na mořském pobřeží, brodění v moři ve žlutých šatech, milování doma za zataženými závěsy, houpání na houpačce. Kdyby některá z těchto epizod vypadla, nebo všechny až na jednu, jak moc by to film zasáhlo? Byl by to jiný film? Přišel by o svou jedinečnost nebo by za cenu malé oběti získal na spádu? Nevím. Jisté je, že díky tomu odbíhavému, do sebe zahleděnému vyprávění to zcela jistě není film pro mne. Sice obdivuji mozek, který řídí oko kamery, ale neprožívám příběh, který se před ní odehrává. Nejpůsobivější scény: Jared Leto pozoruje, jak se mění světlo nad krajinou. Matt Doran se dotýká citlivky stydlivé. Ptáče se vylíhne na bitevním poli. James Caviezel vidí tvář muže pohřbeného v hlíně. Co mají všechny tyto scény společné? Není potřeba, aby se v nich mluvilo, jsou výmluvné samy o sobě. Ráda bych toho víc tímto způsobem. (08.04.2017)