Benedetta

Precizně vycizelovaný chlípný náhled za zdi jednoho kláštera, v němž dvě hravé děvy dokazují, že zakázané orgasmy (si) (vy)chutnají nejlépe. Geni(t)ální režijní obšourník Paul Verhoeven se tímto delikátně dekadentním dílem, kterým doživotně rozcupoval náboženství i teology, zařadil do obžalované řady za Madonnu a její hořící kříže a Mela Gibsona, který zbičoval Ježíše. Verhoevenovi si sice dávno nadobro zavřely brány Hollywoodu, ovšem takovéto filmy by zde z dramaturgického hlediska rozhodně nikdy nebyly na pořadu dne. Takže následně oprášil znalosti francouzského jazyka, ve kterém je film natočen, a uchýlil se se svým filmovým štábem do evropských lokalit, kam vyslal brutálně vnadnou čtyřicítku Virginii Efira a rozpustilou třicítku Daphne Patakia (obě ve filmu zdárně popírají svůj reálný věk), aby si příkladně vjely do vlasů i do genitálií. A až se bude konat inkviziční soud, k němuž bude přivolán dokonale lesbickým vztahům nepřející Lambert Wilson, tak se bude režisér chechtat, jak svým důvtipem vyzrál nad prudérností a dobrými mravy tehdejší krutopřísné náboženské církve. Film se sice opírá o skutečné události, žena, která to z jeptišky časem dotáhla na matku představenou, je reálná postava, ovšem berme film s určitými rezervami, jehož takovýto způsob nastavení je z něj cítit a znát. Verhoeven určitě nemá ložnici obloženou krucifixy, ačkoliv je film hojně protkán náboženskými symboly a řečmi, většinou je přítomen nadhled zkušeného tvůrce, který má vše do puntíku uspořádané a promyšlené. Rozpomněl si i na svoji rannou syrovější tvorbu, konkrétně Maso a krev, kdy je během filmu možné uzřít nenápadné styčné body, viz morová nákaza, která přímo dýchá nemilosrdným středověkem. Film nepůsobí nikterak předraženým dojmem. Scén, které se odehrávají mimo kostel, sice není mnoho, občasně se ale stávalo, že mírně narušovaly kompaktnost klášterního prostředí i rušily svou překvapivou strojeností i televizní laciností. Film si zakládá na velmi kvalitním herectví. Dvě ústřední hrdinky a také jedna jeptiška totiž mohou působit i vyvolat dojem, že právě slezly z přehlídkového mola. Jejich herecké výkony jsou však naprosto přesvědčivé a uvěřitelné. A z hereckého hlediska film nemá v žádné postavě slabinu. Nestandardní fragmenty, mezi něž patří to, že hrdinka je obviněna, že si stigmata přivodila podvodným způsobem, do toho se jí zjevuje smilný Ježíš a v jejím nitru dlí nečisté síly, manifestující démonickým hlasem, každý divák sice neocení, ovšem tím je podtržena celá nestandardnost tohoto snímku. Paul Verhoeven i po překročení osmdesátky má stále dost sil kvalitně provokovat a rozčeřovat relativně stojaté filmové vody. Erektivní zkazka pro gurmány, podložená nahými těly lepých žen, mu evidentně prospěla na mysli i těle. 8/10 (03.04.2022)

Na hranici s Verhoevenem! Ale maximálně Schengenského prostoru, aby po něm v zámoří nehodily katolické skupiny kamenem a natáčení mu nenarušoval koordinátor intimity, co tak sejří Seana Beana.. Jestli je, nebo není pod postelí Benedetty sekáček na stigmata, jestli morové rány odhalují maso a krev a nebo jestli showgirl z toskánského kláštera stoupne na ty správné příčky kariérového žebříku, není až tak podstatné, když se Paul cítí jako malé dítě, které si může dělat co chce. Toho oplzlého dědka na režisérské židli sice bolí kyčle, ale svou kouzelnou podvratnost neztratil.. (11.08.2022)

Nic proti námětu, zpracování do velké míry upoutalo pozornost, ale trochu mi v tom chyběla syrovost, smrad a špína od Toma Tykwera, kterou uměl prodat v Parfému - Příběhu vraha a taky očividně chyběl odhadem asi dvojnásobek rozpočtu - podle IMDb je Benedetta za 24 mil. dolarů, Parfém stál toho času 60 mil. dolarů. A podle stejného zdroje si Benedetta nevydělala, Parfém ano. Nejsou si oba filmy příliš vzdálené, zejména, co se hlavních postav týče. A bylo fajn si dát po řadě hollywoodských produkcí pěknou francouzštinu. Co se týče vzruchu a protestů okolo uvedení, tak není o čem. Ano, puritáni žijí s klapkami na očích a nechtějí si ani připustit vyobrazení něčeho, co je v kontextu církevních hříchů jen kapka v moři a velmi uvěřitelná kapka. To bych hned mohl připomenout Spotlight, který ani nemusí do středověku, aby zalomcoval přesvědčením dokonalé čistoty nejen církve, ale celých komunit. Na Benedettu jsem vánočně navázal Kmotrem III, ten církev taky nešetřil. (26.12.2022)

Paul Verhoeven je králem i po oslavě osmdesátky. Ten člověk je jednoduše génius. Byl jsem do snímku vtažen, celou dobu udržován v napětí, neustále přemýšlel, jestli je Benedetta opravdu světice nebo vypočítavá mrcha. A do toho všeho není divák ochuzen o Verhoevenův typický režijní rukopis plný vášnivého sexu a násilí. Ale mou oblíbenou postavou se stal papežský nuncius v démonickém podání Lamberta Wilsona. Ať už budou reakce jakékoli, Benedetta nikoho nenechá chladným a právem se řadí k Verhoevenovým nejslavnějším a nejznámějším snímkům. (04.12.2021)

Kolize lásky a víry v explicitním zobrazení skrze zakázanou lesbickou lásku v tehdy striktně věřící komunitě sedmnáctého století. Verhoeven skrze svoji typickou hravost, náznaky černého humoru a zábavnost vypráví příběh, který na první pohled nenabízí nic převratného či šokujícího. Plochý příběh tak ožívá explicitním zobrazením zakázaného ovoce, které nepůsobí samoúčelně, ale dokáže v divákovi probudit onu emocionální rovinu, kterou nedokáže samotný příběh naplno dodat. Že film místy vypadá jako z televizní produkce bych osobně asi oželel, to zajímavé se totiž neodehrává ve vizuálu, nýbrž v kameře a ve vedení herců (hereček) a jejich hlubokých pohledech vyjadřující danou situaci. Není potřeba nic vysvětlovat, Verhoeven si vystačí s náznaky, s motivy a s mimikou svých oveček na plátně. Místy opojné, místy znepokojivé, nechybí napětí a již zmíněná explicitnost je pouze efektivním vypravěčským prostředkem. (30.11.2021)