Réžia:
Maren AdeScenár:
Maren AdeKamera:
Patrick OrthHrajú:
Sandra Hüller, Peter Simonischek, Michael Wittenborn, Thomas Loibl, Trystan Pütter, Ingrid Bisu, Hadewych Minis, Lucy Russell, Victoria Cociaș-Șerban (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Život zostarnutého učiteľa Winfrieda Conradiho plynie v naprostej rutine, ktorú mohutný muž len občas naruší svojou pubertálnou vášňou – drobným žartovným prevlekom. Po tom, čo mu zomrie jediný verný druh, slepý pes, sa Winfried rozhodne venovať všetku pozornosť svojej odcudzenej dcére Ines, ktorá robí kariéru v nadnárodnej firme a nemá na nič a na nikoho čas. Po absolútnom fiasku prvej návštevy v Bukurešti mení Winfried stratégiu – čo nemôže dosiahnuť ako neúspešný otec, to môže docieliť jeho neforemné alter-ego. A tak sa zrodí životný kouč - nemecký ambasádor Toni Erdmann, tragikomická postava s absurdnou parochňou a umelými zubami, ktorá sa workoholičke Ines začne pliesť do života v tých najmenej vhodných momentoch. (Film Europe)
(viac)Videá (5)
Recenzie (358)
Nerozumiem nadšeniu z tohto filmu, ide o takmer trojhodinový film, kde sa málo čo stane. Nejde o žiadny výpravný film, akcie je tam málo, jednu hodinu sa to len ako tak rozbieha. Humor? Tých pár frkov alebo poznámok, to malo byť všetko? Neverte komentárom, že film je vtipný, len málokedy pohne vôbec kútikmi úst. Alebo mi malo prísť smiešne ako si tam Rumun vyhoní pred špatnou Nemkou? Alebo keď začali brať kokaín? Film mohol byť kľudne o hodinu kratší a o nič by sme neprišli. Jeden chlap si chce získať pozornosť dcéry, ktorá sa zaujíma len o prácu a visí na telefóne. Myšlienke rozumiem, ale rozvinutá bola veľmi odtažito a okrem jednej lepšej scény s piesňou od Whitney Houston som tam nič nenašiel. Ani narodeninová nahá párty nestála za nič. A navyše originál strieda nemčinu s angličtinou, to vyznelo chaoticky. ()
Přidávám se ke zdejšímu nadšení. Přemýšlím kdy jsem naposled zažil, že kino za scénou spontálně tleskalo a nebo se syčelo zhnusením (u jedné scény ). Film je natolik originální, že se těžko popisuje, má v sobě mnoho lidskýho citu, jsou v něm scény při kterých se musíš smát, ale uplně stejná scéna vlastně vyznívá hrozně smutné a je ti hlavních hrdinů líto. Pak krásnej sociální kontrast znázorněn pouze "mimoděk" záběry kamery. Dojtšlandi posílaj letos do boje o Oscara opravdu hodně těžkou váhu. Až nečekaně chytrá emotivní superpecka totiž musí chytit každýho a působí v unylosti nabídky našich kin jako živá voda pro všechny, kdo už pomalu balili svou víru v krásný, chytrý a divácký silný filmový zážitky. ()
Velice netradiční film o odcizení a sbližování starého otce s úspěšnou dcerou. Skvěle to dokáže vystihnout prostředí. Z hlavní postavy cítíte smutek a touhu po obyčejné, klidné konverzaci. Oproti tomu všichni ti manažeři používají přesnou korporátní hantýrku, která je všude stejná. Přišlo mi, že některé situace vyzněly do ztracena a určitě to mohlo být kratší. Vrcholem filmu je týmová party u ní doma. To nemělo chybu. ()
Mohla jsem se předem spolehnout, že tohle bude stoprocentně dobrých fimů (byť stopro dobrý ještě neznamená vrcholně nepřekonatelný) - to je skvělý pocit i proto, že ho dnes dovede oprávněně vzbudit jen málo tvůrců - většinou se člověk trochu obává, že se v jednu chvíli se sebou spokojí a přestanou se překonávat, stanou se zavedenými symboly a usnou na vavřínech. Tady to prostě víte, že se to nestane. Na to je příliš vynalézavá, fascinovaná a provokovaná materií života i vlastními schopnostmi, svými i druhých. *** Čímž chci hlavně říct, abyste neopominuli shlédnout i předchozí smínky Maren Ade. Jak se vyvíjí, tak se neopakuje, a v nových a nových, zjemnělejších i odvážnějších a sebeironičtějších tazích krouží kolem jediného důležitého tématu - lidských vztahů a opravdovosti prožívání - s čím dál větším zaujetím a uvolněnějším tvůrčím potenciálem sleduje a předvádí, jak se oboje navzájem vychyluje v nesmířenosti, ovlivňuje v boji se sebou a harmonizuje v přijetí. *** Na druhou stranu musím dodat, že přestože si tu Maren Ade vzala bez obalu na mušku trapnost samu, a často ten druh trapnosti, který se prostě nevykoupí ničím a je nutno ho jen přestát, a zcela jistě to musel být i její vnitnří boj nejen při natáčení, ale vůbec, po čase z filmu i díky tomu, jak dál rezonuje mediálním prostorem, tak jako tak zůstává dojem, že drtivé většině lidí se zalíbil ze špatných důvodů, že je prostě bavil jakožto film plný gagů a absurdní komiky. A to je špatně, v tom případě se Maren Ade tristně nepodařilo komunikovat, co zamýšlela neboť jinak by se lidé museli bezprostředně po shlédnutí a ještě dlouho po něm uvnitř sebe i navenek nepříjemně a svědivě ošívat. Ujímám jednu hvězdičku právě za to. *~~ ()
51. MFFKV: Jasný divácký favorit a zároveň snímek, u něhož je jakékoliv holé konstatování jeho kvalit jen bezobsažným opakováním frází z recenzí. Německá režisérka Maren Ade po dekonstruktivní vztahovce Všichni ostatní (2009) natočila smutné rodinné drama, u něhož se budete popadat za břicho. I během více než dvou a půl hodinové stopáže Toni Erdmann uběhne rychleji než libovolný o polovinu kratší počin – zásluhu na tom má hlavně režisérka, která dokonale ovládá timing jednotlivých scén, u nichž ví, kdy střihnout pryč a kdy naopak nechat záběr doznít. Výsledkem je nejen nejlidštější film festivalu, který velmi komplexně popisuje zbytečně strastiplné přežívání ve světě 21. století, ale zároveň očišťující komediální zážitek, který nenechá jedno oko suché. Ale z opačných důvodů, než byste čekali. ()
Galéria (49)
Zaujímavosti (9)
- Winfried Conradi a jeho otravný humor je zčásti napsán podle otce Maren Ade, který si rád nasazoval falešné zuby jako vtip a zčásti podle komika Andy Kaufmana. (Hal_Moore)
Reklama