Utøya, 22. júla

Další z neveselých snímků ukazujících, že pocit bezpečí je jen iluze. V Utøye hraje hlavní roli autentičnost. Dokážu si představit, že u tohoto filmu bude hodně diváků tvrdit, že forma převládá nad obsahem. Mně to tak však rozhodně nepřišlo, i když rozumím všem, kterým Utøya, 22. července nesedne, je to totiž dílo velmi náročné na sledování. Tvůrcům patří velké uznání hlavně za natočení příběhu v poměrně náročném terénu a s nevyzpytatelnými dětskými herci na pouhý jeden záběr! Působivé a emocionálně velmi nepříjemné a znepokojivé. [KVIFF 2018] (04.07.2018)

Jsem názoru, že tento film vzniknout neměl, neboť jen jitří staré rány pozůstalým, přiživuje Breivikovu nechvalnou proslulost, a může inspirovat další choré mozky, aby udělaly něco podobného. A pokud už vzniknul, mělo se tak dít jinou formou. Toto zpracování, kdy v celém filmu není ukázán ani Breivik a v podstatě ani jeho oběti (ono tam není vlastně ukázáno téměř nic a zastřelených těl i krve je ve filmu naprosté minimum), a namísto toho sledujeme celou dobu v reálném čase jednu postavu, která se buď někde schovává nebo někoho zachraňuje (tak trochu Mirek Dušín v ženském podání), je podle mě hodně nešťastné a filmařsky i divácky nezajímavé. Očekával jsem krvavá jatka, psychický teror a šíleného střelce, zkrátka film, který by mě nechal prožít tu hrůzu, která se tam tehdy stala - místo toho jsem dostal nejnudnější film pod sluncem o holce, která se věčně válí někde v jehličí - aby ji - SPOILER alert - Breivik v samotném závěru nakonec zastřelil - takový konec považuji téměř za podvod na divákovi. Souhlasím s Mattym, že je to zbytečný film - nechápu, proč vlastně vzniknul. (22.09.2018)

║Rozpočet $22miliónov║Tržby Celosvetovo $3,649,000▐ Smutná ohavnosť, je aj odvahou niečo takéto točiť, nechápem ako na to mohli mať domáci Nóri vôbec žalúdok. Po technickej stránke ide o zaujímavé prevedenie, klobúk dolu utiahnuť to celé bez jedného strihu. To chce pevné nervy a riadnu organizáciu štábu. Na druhú stranu mi to ale príde až zbytočne zdĺhavé, nedostane sa to pod kožu tak akoby malo. Tie výstreli niekde z diaľky schladia, rovnako tak záver, keď sa kamera pohybuje medzi obetami na pobreží, pri útese ale asi to je tak všetko, prevažne to je také uťahané, občas až nezmyselné, keď sa dievča na ktorú je zameraná kamera a teda aj príbeh, vyberie do tábora pri maximálnom ohrození hľadať sestru. /60%/ (22.12.2018)

Tady se mi sice výjimečně líbil ten efekt jednoho záběru a uvítal jsem i zvrat na konci, ale jinak, řečeno filmovou hláškou "To bylo málo." Po úvodní, rychle představovačce přichází z dálky náhlý útok a chvíli to diváka drží skrz paniku a totální informační slepotu.. Tohle se ale velmi rychle vyčerpá a protože má protagonistka tolik štěstí, že na útočníka ne a ne narazit, tak po chvíli divák (nebo teda aspoň já) začne cítit pach nudy.. Po chvíli mi to začalo být ukradené a když se v úkrytech vedly slepé dialogy, snažící se vatoidně vyplnit realitou předepsanou minutáž, začalo mě to dokonce až srát (zpívání jsem musel přeskočit)....jestli bylo cílem filmu udržet mě po celou dobu v sugestivním napětí (a věřím, že to cílem bylo, protože žádné jiné využití a ambice takový film mít nemůže) tak se to prostě nepovedlo. (16.02.2020)

Pamatuju si večerní zprávy ve veřejnoprávní televizi, které se skoro výhradně věnovaly útoku ve vládní čtvrti v Oslu, a pak v rámci telefonátu s externím spolupracovníkem ČT došlo ke zmínce, že se má údajně střílet i na nedalekém ostrově. A až pár desítek minut poté bylo zřejmé, co za tragédii se na ostrůvku Utøya odehrálo. Zvlášť když umírali zejména mladí lidé. Běhal mi mráz po zádech. Zatraceně moc. Po projekci snímku režiséra Erika Poppa, který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, jsem si reportáž České televize pustil znovu. A emoce zase udělaly své. Ovšem u samotného snímku to s nimi bylo velmi rozpačité. Prostě se příliš nedostavily. Fakta jsou zřejmá. Provedení ovšem nejisté. Kamera si záhy za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tentokrát mě ale napadá pouze slovo monotónní. Zastavíme se u několika postav, ale ani ony v téhle štvanici nijak nezaujmou. Samozřejmě občas zamrazí – volání, které už dcera nezvedne, tahanice o poslední úkryty, chlapec ve žluté bundě – ale stejně mi chybí odpověď, proč snímek vlastně vznikl. Pocta obětem? K dobru jde fakt, že masového vraha snímek nezmíní ani jednou, nechce mu dělat radost či „reklamu“. Nevím, zda je správné použít spojení přidaná hodnota, ale něco mi prostě zoufale chybělo. Minimálně emoce ano. (21.09.2018)