Domestik

Blikající kyslíkový stan v ložnici cyklisty toužícího po medailích a život s ženou toužící po dítěti. Oba sobecky posedlí. Půdorys dramatu je temný , málo osvětlený a klaustrofobický. Pár se ponižuje a zraňuje. Vnější svět se sem dostane jen v umělém zbytečném motivu dopingu. Blbé je , že obě postavy zůstávají bez vývinu. Moc nechápu, proč žena chce mít dítě zrovna s tímto člověkem, ale ženská zamilovanost je někdy zvláštní. Obraz je dost stylizovaný, střih a zvuk také. Můj pocit je, že film měl trvat maximálně hodinu a půl. (28.09.2020)

Když umělé oplodnění a elektromotor ukrytý v rámu nejsou řešením.. Deficit v tréninku, sebeúctě, morálce, mateřství a partnerských vztazích řešen bojem s vlastním tělem. Statické záběry plné sterility a fyzičnosti, hudba chvílemi jak z útrob mimozemské lodě, případně jejího přistávání, přátelsky děsivý Hanuš jako doktor Ferrari z kotelny a s blížícím se koncem body horror, při kterém postavy vstoupily do telepodů jak kdysi Goldblum v Cronenbergově obtížném hmyzu a smíchaly své DNA…s čím vlastně? Škoda formy a často i obsahu dialogů, které tomu dávaly spíš punc trenažéru než ostré jízdy na rozpáleném asfaltu.. (03.10.2022)

Vysloveně nechutný na pohled, ta lidská prázdnota, podpořena kamerou odehrávající se v bytě, který v sobě nemá kus života, silné depresivum. Originálost a schopnost dělat věci jinak a kvalitně v sobě Domestik jistě má, stejně jako naprosto dokonalý zvuk, ale stavba vyprávění se mě příliš nezamlouvala. (23.10.2018)

Podle ohlasů nejvíce polarizující titul letošního ročníku MFF Karlovy Vary, potažmo titul, který překvapí unisono odmítnutím v jistých kruzích. Přitom, když k němu nepřistoupíme doslovně jako k příběhu jednoho vztahu a dvou konkrétních lidí, může se vyjevit jako konceptuální filmové vyjádření sebestřednosti. Scénář vrství indicie, které pomáhají stavět matoucí vyprávění a svádět pohled diváků k hlavní mužské postavě, zatímco současně různými indiciemi naznačuje, že za hranicí jeho ulity svět vypadá jinak, než jak se na první pohled zdá. Navíc podobně jako již v Semestru režisér Adam Sedlák vykazuje na svůj věk až překvapivý vhled do fenoménů společnosti, které by se ho podle ageistických předsudků neměly týkat. Po artificialitě vztahů mladé generace se tentokrát dotýká třicátnického kariérního zenitu a s ním spojených osobních krizí i nenápadných propadů plynoucích z nedostatečné (sebe)reflexe. (12.07.2018)

Sedlak nam nadelil velmi neprijemne pokoukani. Co ale je prijemne je to, jak zvladl natocit dvouhodinovy film s minimem dialogu v jednom byte a udrzet mou maximalni pozornost. Pliziva kamera si vybira netradicni uhly snimani, vyuziva kreativni hru s hloubkou ostrosti a hodne atmosfericke sviceni. Spolu se zvukem vytvari zvlastni koktejl intenzivni podivane, kteremu musim dat oba palce nahoru. (03.01.2020)