Bratia Bluesovci

Napriek kultovému statusu v USA sa jedná možno aj o nedocenenú klasiku. Asi žiadny iný film nespája svojím štýlom, obsahom a atmosférou 70-te a 80-te roky v americkej kinematografii. V 70-tych rokoch dominoval Nový Hollywood, experimenty, post-vietnamská depresia, skrátka veci, ktoré boli nejakým spôsobom "ťažké" alebo smutnejšie a umelecky ambicióznejšie - Apokalypsa, Taxikár, Krstný otec, Všetci prezidentovi muži, Rocky, Lovec jeleňov, Francúzska spojka, Vyháňač diabla, Činska štvrť, atď. V 80-tych rokoch naopak po úplnom komerčnom prepade Nebeskej brány v r. 1980 štúdiá experimentom, depresii a voľnej ruke umelcom zamávali a preorientovali sa na prístupnejšiu zábavu, odľahčený štýl, viac svetla, viac farieb, viac romantiky a energie po tej dekáde zmaru - E. T. Mimozemšťan, Návrat do budúcnosti, Spomienky na Afriku, Rain Man, Top Gun, Indiana Jones, Bláznivá strela, Ghostbusters, a pod. Nájdu sa v každej dekáde aj opačné príklady, ale celkový štýl či atmosféra vo filmoch prevažne zodpovedala tomuto rozdeleniu. Blues Brothers oba tieto štýly spájajú. Na jednej strane je film umelecky na pomerne vysokej úrovni (kamera, nasvietenie, hudobné čísla, kostýmy, koncept o dvoch bratoch v tmavých oblekoch s permanentne nasadenými okuliarmi) a nemá atmosféru len obyčajnej bláznivej komédie. Na druhú stranu sa jedná zjavne o zábavu, ktorá sa svojím obsahom nesnaží komunikovať nejaké ťažké pravdy o živote, získava si publikum aj známymi tvárami v malých úlohách a všeobecne chce baviť. Možno sa dá povedať, že forma a umeleckejšie uchopenie zodpovedá 70-tym rokom a obsah už rokom 80-tym. Film začína tým, že Jake (John Belushi) opúšťa väzenie, vracia sa do života a s bratom dávajú dokopy starú kapelu s cieľom, aby pomohli sirotincu, v ktorom vyrastali. Na začiatku je to obsahovo vlastne depresia a snaha vykúpiť vlastné hriechy niečím dobrým a na konci už sú zlé časy zažehnané. Tak ako Jake odchádza na začiatku z depresívneho väzenia, týmto filmom symbolicky opúšťa americká kinematografia depresívnejšie 70-te roky. Potom nasleduje divoká jazda plná zábavy s občasnou vážnosťou (80-te roky) a na konci sa zistí, že každá sranda niečo stojí a že tá nespútaná bžunda raz skončiť musí, ale to automaticky napriek tomu že životné problémy človeka skôr či neskôr dobehnú neznamená návrat k depresii (k 70-tym rokom), ale pokračovanie iným smerom (možno 90-te roky?). Pochybujem, že toto celé bol niekoho úmysel, ale podľa mňa neexistuje film, ktorý by formou a obsahom lepšie vystihoval akési oporné body, na ktorých bola kinematografia USA v 70-tyh a 80-tych rokoch postavená. A ono je to ešte k tomu aj sranda, kvalitne spravená (naháňačky), s nápaditými hudobnými výstupmi, dobrými hercami a vôbec podarená. Pre Aykroyda aj Belushiho asi umelecký, i keď nie komerčný, vrchol. (25.08.2021)

Cira pocta a laska k blues a k tomu sialena, sialene dobra komedia! Vo filme sa objavia take legendy ako Ray Charles, James Brown ci James Lee Hooker - nutno povedat, ze ich vystupy su famozne. A nezaostavaju ani dvaja nasi hrdinovia - cinycky "troublemakeri" a skvely muzikanti bratia Bluesovci, ktory predviedli paradne hudobno-tanecne cisla a hlavne sialenu "holy mission" ktorej ciel je ziskat 5000 dolacov na zachranu sirotcinca. Pani moji, uz si ani nepamatam, kedy som sa naposledy tak narehotal tak ako pri scene, ked Blues Brothers hraju v coutry-bare na podiu zakrytym pletivom :)))))) Zbytocne sa rozpisovat. Ak hladate komediu, pri ktorej sa budete chytat za pupok a este si aj zaspievate, pripadne zatrsate, toto je ta spravna volba! (10/10) (07.08.2007)

THE BLUES BROTHERS Skvělé překvapení. Opravdu jsem nečekala takovou srandu. Je pravda, že je film na komedii poměrně dost dlouhý, ale nedá se říct, že bych se nudila. Skvělá hlavní dvojice, perfektní dobové písně a skvělá hudební čísla zaručují, že se nebudete nudit. K tomu si ještě připočtěte hudební hvězdy ve vedlejších rolích (např. Aretha Franklin jako manželka jejich kamaráda). Avšak úplně nejlepší část filmu přichází cca v posledních 15 minutách filmu, kdy následuje zběsilá honička, při které jdou po hlavních hrdinech jak policajti a armáda, tak k tomu naštvaní muzikanti a hodně naštvaní nacisti. Navíc je zde zničeno asi 40 obchodů a 150 policejnich aut. Což se opravdu jen tak nevidí. Na závěr bych jen dodala, že dost dobře nechápu, jak mi mohl takovýto skvost na pomezí muzikálu a skvělé komedie tak dlouho unikat. Naprosto skvělá hudba, smála jsem se od ucha k uchu. - "It's 106 miles to Chicago, we got a full tank of gas, half a pack of cigarettes, it's dark and we're wearing sunglasses." (04.08.2019)

Ústřední dvojka má něco do sebe (i když je to možná dáno hlavně mým kladným vztahem k Aykroydovi, za kterým stojí zejména Ghostbusters). Také hudební čísla jsou celkem fajn (z hostujících zpěváků nejvíce potěšil Cab Calloway). Bohužel jinak je to přesně ten typ americké komedie, který nemám rád, Neskutečně dlouhou dobu zabírají nudné automobilové honičky a k vrcholům legrace patří scény typu auto vjede do obchodu a lidé uskakují, spousta aut bourá, auto vjede do do vody či závěrečná taškařice s krycím názvem "na plátně pobíhá spousta nějakých lidí". (03.08.2020)

Trvalo to dlouho, ale nakonec si mě "Bratři Bluesovi" získali. Z hudebního hlediska mi to teda nic moc neříká, ani vystoupení Arethy Franklinové, ani Raye Charlese, ani Jamese Browna, kterého jsem dokonce viděl na dvou koncertech naživo, ale mám rád ten absurdní humor, který je zde vytvářen především postavou Carrie Fisherové. Dan Aykroyd zde působí neskutečně mladě a stejně tak svěží je i jeho humor. Seznam skladeb ve filmu - http://www.bluesbrotherscentral.com/movies/the-blues-brothers/music/ (01.10.2010)