Cesty slávy

Žiadne zbytočné naťahovanie. Pekne krásne od podlahy .... Drsná, špinavá vojna v čierno-bielych farbách dostáva ďalší rozmer. Rozmer absurdity tohoto konfliktu. Netreba ukazovať nepriateľa. Nepriateľa si vieme predstaviť. Toho, proti ktorému bojujeme na fronte. Ale nevidieť nepriateľa, ktorý ti stojí za chrbtom, je o to nepríjemnejšie .... Ten nepriateľ, ktorý po večeroch tancuje na honosných báloch v zámkoch, zatiaľčo vojaci musia hniť v plesnivých a zatuchlých zákopoch zoči-voči nepriateľovi. .... Absurditou je i fakt, že Francúzi boli natoľko zahĺbení do svojej "nedotknuteľnosti", že film zakázali na svojom území premietať .... (06.10.2009)

Lidský život ve válce nemá žádnou cenu. Je to jen číslo. Statistika, kterou je třeba udržovat v přijatelných mezích, aby bylo možno dosáhnout celkového vítězství. Koncepce jednotlivých armádních složek a přístup velení se řídí touto filosofií. Trefovat se do absurdnosti tohoto přístupu, jeho nehumánnosti a právní bezohlednosti, je tak trapně jednoduché. Ale vybrat exemplární případ a problematiku na něm demonstrovat způsobem, který diváka zaujme, jednoduché není. Kubrick to dokázal, a dokázal to hlavně díky svému cílevědomému puntičkářství. Děj jednoduchý, dějové zvraty žádné. Vše je očekávatelné. Z malého filmu udělal velký. Jestli Kubrick něčemu rozuměl vždy velmi dobře, byla to práce s kamerou. Proplouvání kamery zákopy, jeden dlouhý záběr při natáčení útoku. Záběry ze soudní síně skrze židle v popředí. Průhled skrze liniově vyskládaný nábytek, jež kamera obchází, jakoby naznačoval mříž, za kterou se soudní drama odehrává. Symbolická bezvýznamnost soudního procesu jako strojené frašky, která nezná pojem presumpce neviny. Pro mě nejlepší scéna je závěrečné pěvecké vystoupení. Nesmělost a čirá bezradnost ubohé dívky před publikem vojáků se namísto výsměchu setká se soucitným dojetím a upřímnou podporou. Vypovídá to mnohé o tom, jak neutěšená a teskně prázdná je duše vojáka. 78% (13.10.2011)

Válka není vůl a žádná Hlava 22 neexistuje, jen zrůdnost odlidštění válečného stroje na smrt, a zaslepená ambicioznost, která zůstane v místech které opustí humanismus. Doslovnost v minimalisticky úsporně podaném příběhu tu zprvu působí trochu zastarale, Kubrick nabírá na síle postupně, a jeho pravé schopnosti podat nejen morální apel v soudním dramatu, ale i hlubší emotivnost válečným extremismem nabourané psychiky lidí, projeví až úplně poslední scéně. Která pak ale působí o to silněji. 8/10 (26.03.2016)

Stále působivý nejen protiválečný, nýbrž i obecně protimilitaristický snímek, jenž dodnes překvapuje svou působivostí, trochu s podivem k tomu, že se tu vlastně nevyskytuje žádná pořádná válečná scéna. Avšak především pečlivé rozkrytí nelidských motivací vyšších velitelů francouzské armády musí v člověku zanechat nějakou tu stopu. Proto je možná celkový dojem spíš pokažen závěrečným dovršením obrazu kruté a absurdní války, díky němuž si říkáme: "S takovýmto tématem by nás dokázal šokovat každý!", a navíc např. v Mostu u Remaggenu se mi vyvrcholení na tenhle způsob zamlouvalo mnohem více. (12.02.2005)

I s odstupem mnoha desítek let se Stezky slávy řadí k nejpůsobivějším (proti)válečným filmům, vytknout se mu dá opravdu máloco. V tom snímku se koncentrují všechny důležité emoce a střetávají všechny možné povahové rysy. Hrdinství se potkává se zbabělostí, idealismus s cynismem, obětavost se sobectvím a víra s beznadějí. Kubrickovi se povedlo dokonalé vtažení diváka do atmosféry zákopů zasypávaných dělostřeleckými granáty i zpustošené země nikoho rozervané jizvami výbuchů a pokryté troskami válečného šílenství. Stezky slávy představují vrcholnou školu především pro filmové kameramany. Co záběr, to obrazová lahůdka. Absurdní scéna vojenského soudu nad údajnými zbabělci, která má zamaskovat nesmyslnost útoku oslabené jednotky proti vojenské pevnosti, je pak obžalobou všech vojenských a politických systémů, které své obyvatele považují za pouhý kanónfutr pro své zájmy. Celkový dojem: 95 %. (13.12.2018)