Hello, Dolly!

"90% lidí na tomto světě jsou blázni a my ostatní jsme ohroženi nákazou." Walter Matthau v muzikálu, to je něco jako lední medvěd na Tahiti nebo Karel Gott v tramvaji. Nepravděpodobné, ale zábavné. A je to vlastně hlavní důvod, proč se mi Hello, Dolly! líbí, jinak totiž patří ke slabším muzikálům, které se často - a vcelku právem - zesměšňují. Pro zajímavost - zkuste si pustit scénu, kde Barbra Streisandová zpívá titulní song, obklopena křepčícími číšníky, a hned potom začátek filmu Smrt jí sluší. Udělejte to a zkuste najít deset rozdílů. :o) Výprava a kostýmy v Dolly vypadají jako ze šlehačky a marcipánu, usměvaví sboristé extaticky skotačí v křečovitých pozicích a písně většinou nikam neposunují děj, naopak ho zdržují a texty duplikují informace, známé z předchozího dialogu. Sebestředný idol transvestitů rozběsnil i pověstně hodného Waltera ("V mém nejmenším prdu je víc talentu než v ní celé!"), jako by nestačilo, že ho Gene Kelly přinutil zpívat a ehm... tančit. No vidíte a přesto z Hello, Dolly! dýchá taková ta starosvětská harmonie, kterou mám na filmech starého Hollywoodu rád. 70% (27.07.2006)

Ve své životní filozofické pouti jsem narazil na jeden velký kámen. Člověk má být na jednu stranu upřímný - jak to říkal třeba Jan Hus, TGM nebo Jordan B. Peterson. Ale na druhou stranu podle Alana Wattse je život hra. A součástí hry může být i lež a přetvářka. Tento film tento konflikt dokonale vykresluje: mužský protagonista buduje své impérium na řádném základu, zatímco ženská protagonistka chodí světem, lže a vyvolává chaos. I když protiklady se přitahují, tak zde ten happy-end působí nepřirozeně a nuceně. Je zřejmé, že příběh hraje druhou roli a spíše slouží písním. Rád bych, aby to bylo naopak. (29.12.2021)

Ach- muzikály. Aj keď tento druh umenia "zdá se mi poněkud nešťastný", v podstate pri každom, ktorý som zatiaľ videl som sa necítil nepríjemne. A s ohľadom na to, že tá zvláštna širokospoločenská averzia voči Streisandovej ide nejak mimo mňa (osobne ju nepoznám, jej väčší nos mi nevadí /to nebola narážka na jej židovstvo, ktoré mi tiež nevadí:)/, spievať rozhodne vie), tak aj pri tomto kúsku som sa cítil príjemne. Ale možno by sa mi to celé páčilo ešte viac, keby sa tam nespievalo a netancovalo :)) Som hold taký Walter Matthau :) Tie pesničky ma tam moc nezaujali, až na samozrejme tú slávnu (s veľmi príjemnou minirolkou pre Louisa A.), skôr ma nudili a naťahovali to (celkovo dĺžka filmu je podľa mňa prehnaná). Čo sa týka herectva, Streisandová bola minimálne vyrovnanou partiou pre Matthaua. Vo svojej roli ženskej manipulátorky, ktorá vie ako na to, a ako dosiahnuť svojho, bola myslím bezchybná, jej koketný výraz a prešibaný pohľad, gestá, proste bavil som sa na nej. Vo filme som žiaden feminizmus necítil (ako som tu v niektorom komente čítal). Skôr to bola celkom príjemná narážka na schopnosť (a myslím že aj záľubu) mnohých (?) žien rafinovane menežovať mužom životy (a úprimne povedané, čo by si muži bez žien počali? ostali by starými mrzútmi á la W.Matthau), dávať ľudí dohromady a pliesť mužom hlavy:) Ale samozrejme, exaltovanosť, nútená strojenosť a šlahačkovo-marcipánová výprava-kostýmy tomuto filmu vládnu. Čo už ale niekto čaká od hollywoodskeho muzikálu, obzvlášť 45 rokov starého? Silnejšie 3*, alebo slabšie 4*. Nie je to však rozhodne film, ktorý "musíte vidieť". Keď to ale ide v unudené sobotné popoludnie v TV (tak ako v mojom prípade), prečo si to nepozrieť, obzvlášť keď to má už vysačku film.klasiky ? :) (11.01.2014)

Môj vzťah k muzikálom je ambivalentný. Nepatrím k ich obdivovateľom, ale ich ani a priori neodmietam. Dva z nich (Vlasy a West Side Story) mám v prvej desiatke, ďalšie dva v Top 100. Bohužiaľ Hello, Dolly! sa mi nepáčil až do takej miery, že som ho nedopozeral. Z môjho hľadiska to bol muzikál postavený na tradične chatrnom deji, choreografii, ktorá ma neoslovuje, na hereckej dvojici, ktorú neznášam a jedinej zapamätateľnej piesni. Preto hodnotenie, ktorým sa odlišujem nielen od hodnotení mojich obľúbencov, ale aj od hodnotení väčšiny užívateľov. (21.07.2010)

Muzikál vychází z hry T. Wildera Dohazovačka, kterou jsem přetrpěl před mnoha lety ve Vinohradském divadle. Když J. Bohdalová jako Dolly vystoupila na předscénu a řekla, že peníze jsou jako hnůj, protože se musí pořád přehazovat, čtyřicetileté navoněné obtloustlé dámy povstaly a začaly zuřivě tleskat. Díky tomu jsem konečně pochopil, co znamená výraz "divadlo pro měšťáky" a do Vinohradského už jsem nikdy nešel. Převod do muzikálu hře prospěl, songy jsou skutečně chytlavé, ale přesto nemůžu dát více než tři - tento svět bez lásky, kde je vše na prodej, a kterému vládne nesympatická vyschlá manipulativní Dolly, mi k srdci zrovna nepřirostl. (23.05.2011)