Réžia:
Aki KaurismäkiScenár:
Aki KaurismäkiKamera:
Timo SalminenHudba:
Anssi TikanmäkiHrajú:
Sakari Kuosmanen, Kati Outinen, André Wilms, Markku Peltola, Elina Salo, Ona Kamu, Outi Mäenpää, Tuire Tuomisto, Tatiana Soloviova, Esko Nikkari (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Príbeh manželského trojuholníka, ktorý kultový fínsky režisér Aki Kaurismäki nakrútil podľa rovnomennej literárnej predlohy fínskeho klasika Juhaniho Ahoa z roku 1911. Rozprávanie o prostej dedinskej žene, ktorá opustí svojho jednoduchého manžela kvôli mestskému svetákovi Kaurismäki nakrútil vo svojom typickom originálnom štýle ako nemý film s dialógmi v medzititulkoch a emotívnou hudbou Anssiho Tikanmäkiho. (STV)
(viac)Recenzie (53)
Příběh je někde na úrovni kalendářových moralitek o svedených ženách, vilných buržujích a nevinném venkovu z 19. století (předloha Juhani Ahoa prý patří k finskému novoromantismu) , o to je krásnější pozorovat, jak se z naivity pod Akiho rukama rodí jakási zvláštní nemilosrdnost a tvrdost, která vrcholí krutou závěrečnou scénou. Je to zvláštní posun od ryzí optimistické naivity až po těžký pesimismus a odcizenost závěru. Na Juhovi je krásná jeho symbolická čitelnost, přepjatost a zvláštní napětí mezi archaickým etosem ztvárnění a ryze (stále) aktuálním tématem. Mimochodem, snad nejvíc ze všech filmů tu vyniká kaurismäkiovská desexualizace, jakoby muži a ženy fungovali především v kategorii nevinnosti x zkaženosti. Juha tak dokonale zapadá do Akiho světa, jen některé dříve skryté prvky úmyslně zvnějšňuje. Jako v němých filmech se tu nedělají gesta z důvodu pragmatických, ale jen a jen pro svou estetickou krásu. V tom je divácká zkušenost s Juhou zvláštně osvobozující, protože nás vyvazuje z nutnosti hledat pro tragické události kontext a sociální opodstatnění. Je to vyprávění pro radost z vyprávění. Film pro radost z filmu. Hořké pátrání po ztracené čistotě. Nic víc, nic míň. ()
Vytříbený kousek, který lahodí oku každého filmařského gurmeta. Aki bravurně ovládá řeč němého filmu,k tomu ale přidává všechny finesy a zkušenosti soudobé kinematogrrafie s krásnou elegancí. Nedrží se striktně kategorie, nechává tu a tam proniknout zvuk do hudebního podkresu. Velmi vydařené. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií ()
Kaurismäki pojal Juhu opravdu po svém a dokázal jej natočit tak obdivuhodně, že divák chvílemi upadá v domnění, že sleduje skutečně nějaký starý němý film. Samotný přímočaře a černobíle (nejen vizuálně, ale i dějově) natočený příběh by ale nedokázal vyvolat u diváka správné dojmy a emoce, nebýt fantastické, dokonale přesné hudby. Ta u tohoto díla skutečně tvoří minimálně polovinu konečného výsledku. ()
Z jednoduchého a poměrně předvídatelného příběhu udělal Kaurismäki docela silný zážitek, ve kterém je prostor k zamyšlení a funguje i ten nápad natočit to jako němý film. Zpočátku mi to připadalo strašně chladné, ale s každou další minutou jsem se do toho víc a víc dostával a nakonec jsem spokojený. Hodně se mi líbil výběr hudby, vyprávění obrazem a vlastně i vedení příběhu, protože z námětu vhodného spíš pro romantickou komedii nakonec vypadne poměrně slušná depka. Jen ten úplně poslední záběr mi přišel úplně hloupý... A Kaurismäki má i lepší filmy, i co se týče vyprávění obrazem (Děvče ze sirkárny), tudíž zůstanu u 4* ()
Na samém konci dvacátého století se Aki Kaurismäki, po stránce filmové, vrací na jeho počátek. Němá, naivně romantická groteska i drsné drama o boji skutečné lásky s tou vyumělkovanou, zabalenou do lákavého obalu, pod kterým se nakonec skrývají jen zoufale prázdné pohledy, mimochodem excelentně nasnímané. Originálně a skvěle odvyprávěný milostný příběh. ()
Galéria (6)
Fotka © Cinemart
Reklama