The Post: Aféra v Pentagone

Academy Award 2018 nominee. Mají média sloužit politikům, nebo lidu? Otázka, na kterou se zdá být odpověď snadná, zdaleka tak samozřejmá není - jak nakonec vidíme i u nás, kde Babiš zcela zdevalvoval historickou tradici některých deníků a jeho pohůnci v čele s čurákem Jardou Pleslem zdiskreditovali kdysi seriózní tituly. Přestože je svoboda tisku klíčovým tématem snímku, zdaleka nejde o jediné téma, jímž se tvůrci zabývají. Ve světle #MeToo je v dalším plánu postavení žen v mužském světě, hranice přátelství a pracovních vztahů, dojde i na klasická spielbergovská témata rodiny. Ne vždy vydařeně. Hlavně se to týká tématu "žena ve světě mužů". To by samotné stačilo, divák není idiot. Jenže filmaři to museli dát na odiv až příliš. Scény, kdy Kay přichází na jednání s bankéři nebo opouští soudní budovu, zatímco se kolem ní tvoří špalír žen všech věků a ras, které k ní obdivně vzhlížejí, jsou patetické až trapné. Přitom ona sama zase nic až tak výjimečného nedokázala. A mimochodem, publikování tajných vládních dokumentů je dost kontroverzní samo o sobě. I kvůli tomu se veřejnost unavená dlouhou válkou stala protiválečně zaměřená, a také proto nemohly americké jednotky dotáhnout vietnamskou válku do vítězného konce, což je špatně. Jinak je ale prequel Všech prezidentových mužů skvělý a bez chyb, Streepová i Hanks hrají výborně jako vždy, nevtíravá hudba na sebe nestrhává pozornost, jen scény podkresluje a dodává napětí, kamera si poradí i s dlouhými dialogovými scénami... Technicky nelze klasickýmu oscarovýmu filmu (tématem, zpracováním, výkonem hvězd) nic vytknout. (07.03.2018)

Když se s první vteřinou filmu objevil na plátně Spielberův klasický otevírací obraz (tedy sekvence, která chytí divákovu pozornost a zároveň souvisí jen matně s budoucím dějem), uvědomil jsem si, jak na mě pořád značka Spielberg platí. A ten trochu magický pocit mě neopustil po celou dobu filmu. Typicky dokonale kontrastní obraz, kamera Janusze Kaminskiho, která každým záběrem něco říká a tedy vypráví obrazem, spielbergovská hudba Johna Williamse. To a mnohé další mě uvádělo do pocitu, že se koukám na film, na kinematografii a prožívám příběh, u kterého jsem napjatý a vzrušený (v tom diváckém slova smyslu). A to z mého pohledu není v roce 2018 málo. 9/10 PS: Frank Capra loves this movie! (02.03.2018)

Pokud nemáte ponětí, co se odehrávalo v 60. a 70. letech ve vyšších patrech americké politiky a jména jaky Lyndon Johnson nebo Bob MacNamarra vám nic neříkají, budete vás dost bolet hlava. Post počítá se znalým divákem a i u takto komplikované historické etapy neplýtvá časem na vysvětlování kdo je kdo a hned se solí jména a situace v tak mohutné kadenci, že jsem například v jedné scéně (kdy jsem si musel fyzicky rozepsat její aktéry na papír) zjistil, že film počítá s tím, že pokud se postava A baví s postavou B o nějakém Henrym, mělo by mi jako dojít, že mluví o Henrym Kissingerovi. Týjo. Jenomže já to takhle mám rád, film se dokáže lépe soustředit na pohnutky a dilemata bouřící v jednotlivých postavách namísto toho, aby z nich dělal figurky na historické šachovnici. Z této strany není mnoho co vytknout (počítám, že výkon Meryl Streep mi lezl na nervy schválně) a to i přes to, že 80% herců vypadá stejně, respektive jako Clark Kent. Půlku celé práce navíc dělá Kaminskyho kamera už jen díky tomu, že Spielberg pořád trvá na natáčení na filmový pás, takže si můžeme vychutnat ten čím dál vzácnější feeling z filmového zrna a lehké, přesto ostré zamlženosti. Navíc ačkoli se většinu času pohybujeme v menších či větších místnostech, tak je obraz většinu času v plynulém pohybu, sleduje kam postavy míří a nejednou z nich například překvapivě přeskočí na postavy jiné. Skoro každý záběr by se zde dal využít jako výukový materiál pro to jak pracovat s pohybem, světlem a kompozicí pro dosažení kýženého efektu. Post ale není bezchybný. Jako největší selhání počítám začátek ve Vietnamu, kde máme pochopit motivace whistleblowera, ale kvůli zachování nízké přístupnosti a celkové odfláknutosti té scény to nemá kýženého efektu. Stejně tak jako trendová emancipační póza, která působí ve filmu nepatřičně naroubovaně a přijde mi, že celému hnutí za žensko-mužskou rovnoprávnost dělají tahle překotná gesta jenom medvědí službu. (25.05.2018)

Od začátku jsem tomuhle filmu nevěřil a považoval ho za zbytečnou povinnou oscarovku, výsledek je ale překvapivě o poznání lepší. Nejde ani tak o mravenčí detektivně-novinářskou práci, ani srdcervoucí osudy hlavních postav, ale o nečernobílá morální dilemata, která je skutečně potřeba řešit. Publikovat, či nepublikovat? Důvody k tomu i onomu činu jsou logické a věrohodné stejně jako osobní nejistoty, podané navíc bez přehnaného patosu. Kreativní Kaminskiho kamera a umírněná Williamsova hudba podtrhávají Spielbergův styl, který je přece jen rozmáchlejší než třeba ten McCarthyho ve Spotlightu, ale s tím se musí počítat a nakonec se vlastně ani o problém nejedná. Překvapivě tedy musím pochválit vrstevnatější příběh se zábavnějším podáním, než bych čekal. Určitě se nejedná o nic jiného, než jak to na první pohled vypadá; nedávné Všechny prachy světa ale ukázaly, že i jasně načrtnutá zápletka vedená zkušeným filmařem se může po cestě rozsypat. A to naštěstí není případ The Postu. (20.02.2018)

Podobně jako Nejtemnější hodina má film sice poměrně vysokou historickou hodnotu, přestože sleduje jen krátký časový úsek výrazných historických situací. Nejtemnější hodina má na rozdíl od The Post kvalitnější kameru. Na druhou stranu Spielberg je stále jistá garance kvality, přestože spousta jeho filmů z poslední doby už tolik oslnit nedokáže. Hlavně jsem moc nerozuměl proč se Steven musel k tomuto tématu vyjadřovat. The Post trpí nejvíce tím že novinařina a práce novinářů pro mě prostě není až tak atraktivní téma. Samozřejmě Hanks nebo hlavně Streep hrají stále jako z partesu. Ale pouštět si tohle někdy znovu, když člověk ví jak to celé dopadne asi není důvod. 60% (07.04.2018)