Sloboda pod nákladom

Nošení nákladu na horské chaty jako životní styl. Konfrontace vzpomínek na někdejší reální svět “tam dole” se současným vykonáváním nejtěžší možné práce v horách je jádrem tohoto dokumentu. Senioři, kteří za nic neopustí to co dělají, dokud jim to jejich těla dovolí dělat. Protože je to naplňuje více než třeba hraní v orchestru v nejprestižnějším koncertním sálu světa. Jejich moudrost z poznání, možnosti porovnat, kterou dostane v životě málokdo (kvůli čemu jsou lidé nespokojeni a často až nešťastní, i když k tomu nemají důvod). Vnitřní klid a vyrovnanost jsou odměnou těchto borců za všechnu tu “báječnou dřinu”. (02.02.2021)

Neskutečně zajímavé téma, o kterém jsem se ale vlastně skoro vůbec nic nedozvěděl. Dokument o tatranských nosičích, na tom přece nejde nic pokazit. Bohužel, záběry krásné přírody nestačí. Sloboda pod nákladom postrádá dramaturgii, divákovi nabízí jen nahodilé názory a úvahy nosičů (těm samozřejmě všechna čest), které mají jen minimální informační hodnotu. Pro někoho, kdo o povolání nosiče v Tatrách v podstatě nic neví, je Barabášův hodinový dokument jen takovým příjemným výkřikem do tmy. Těch 60 min bylo fajn, ale jako plnohodnotný dokument úplně neobstojí. 6/10 (25.08.2017)

Barabáš a hory je do určitej miere spojením, ktoré v najlepšej kombinácií zrkadlí osudy obyčajných ľudí v neobyčajne krásnom prostredí s takmer až poetickým presahom a hrdosťou, ktorá sála z príbehu v tej najčistejšej podobe. Barabáš je dokumentarista, ktorý uteká. Ktorý nepotrebuje mesto ku šťastiu, ale ktorý ide za príbehom. Ide za osudmi, ide za ľudskosťou a hľadá presahy. Sloboda pod nákladom možno v rámci filmového druhu neprináša žiadne invenčné postupy. A Barabáš ma určite aj lepšie horské filmy, ALE kto by nešiel s tak pohodovými old schoolovými nosičmi na pivo, ak by mal možnosť. Ich príbehy, scenéria hôr, nádhere violončelo a múdrosti o sile ľudského ducha v lone prírody môžem. Je to také Londonovské. A zároveň také Slovenské. Nie dokonalé. Ale veľmi príjemné. A rôzne druhy počasia s ktorými nosičmi bojujú vytvára omnoho väčší emocionálny presah, než by sa na prvý pohľad a bez riadneho kontextu mohlo zdať. (18.04.2018)

Už jen sledovat tenhle dokument pro mně bylo skutečným pohlazením po duši a nezbývá mi nic jiného než říci, že těm lidem upřímně závidím a zároveň skládám hlubokou poklonu. Sám mám ty místa, které jsme tu měli možnost vidět nachozené i včetně pár vrcholů, fyzičku mám dle mého střízlivého odhadu docela slušnou a i nějaké ty kila v posilovně nazvedám, ale nosit pravidelně v 60letech na Rysy, Zbojnickou či Téryho chatu 100, 120 či 130 kg, to je vážně něco úžasného a skoro až neuvěřitelného. Ta láska a pokora těchto lidí k jejich oblíbeným horám a místům je skutečně upřímná, ryzí a bezelstná, bez jakékoli falše či vypočítavosti a vězte, že ony vám to ty hory potom všechno mnohonásobně vrátí. Ten kdo je na hory správně naladěn a dokáže čerpat jejich energii ví o čem mluvím a onen duševní rozvoj, který se vám tam dostane (pokud o něj tedy vůbec stojíte), vás posune daleko za hranice normálnosti dnešního uspěchaného světa a udělá z vás bezpochyby o mnoho lepšího člověka. Jsem moc rád, že takoví lidé ještě stále existují a dokonce mají i své nástupce v mladší generaci. Zkrátka jedno z mála míst, kde je svět ještě v pořádku...:) (09.06.2017)

Byť nad tímto povoláním mohou mnozí ohrnovat nos a považovat jej za primitivní dřinu, já v tom vidím chlapy, co se nevzdávají a jsou naplno oddaní tomu, co si svobodně vybrali. Je z nich cítit láska k volnosti, kterou jim hory poskytly a nepravděpodobné útočiště, kam se rádi vracejí. Já jsem Tatry zažil před dvouma roky a většinu chat jsem viděl, s tím že Terryho chata byl můj nejvyšší zdolaný vrchol. Těžko uvěřitelné, že člověk/důchodce vyleze dvoutisícovku s tunou na chrebtě, zkrátka poklona. (19.02.2021)