Potomkovia ľudí

Svým způsobem je globální neschopnost mít děti tou nejhorší pohromou, jaká se lidstvu může stát. Proč je to nejhorší katastrofa? Protože je pomalá a beznadějná. Dívat se na své vlastní prokletí je to nejhorší. Dívat se tváří v tvář své smrtelnosti, takový pohled málokdo ustojí zdravý. V té chvíli totiž už bude celkem jedno, co po nás zůstane, a jestli vůbec něco. Stejně nebude nikdo, kdo by to užíval a pokud, nebudou to lidi. Je to velice sobecký přístup, ale člověk je sobecký od přirozenosti. Kdysi jsem četl od Briana Aldisse román Pokolení starců, který je vlastně o tomtéž, jen propracovanější a detailnější o době dlouhé několik desítek let. Pokud se vám líbil tenhle film, tu knížku si určitě přečtěte. Film je ponurý, temný a depresivní, ale zároveň velice svižně natočený a zábavný. Scény z uprchlického ghetta mi hodně připomněly Greengrassovu Krvavou neděli tím svým skoro dokumentárním stylem, ruční kamerou a dlouhými záběry na zbytečně se vzájemně zabíjející lidi. Největší slabinou je, že film nic nevysvětluje. Nemám ponětí, proč tam lidé najednou nemůžou mít děti. Když jsem nad tím přemýšlel, vyšly mi jenom dva důvody, proč jsou neplodní. Za prvé, je to jejich vlastní práce. Další z biologických bomb, tentokrát na zničení nepřítele nejzákeřnějším způsobem a zevnitř se vymkla zpod kontroly. Druhý důvod je, že to byla práce pánaboha, taková druhá potopa světa. Řekl bych, že to je ta druhá možnost, protože kdyby to bylo nějakým virem nebo bakterií nebo látkou, působilo by to nejen na lidi, ale i na zvířata. A ve filmu žije prokazatelně nejmíň jedna kočka. Herecky měli trochu víc prostoru jen Clive Owen a Michael Caine a taky toho využili, ale jinak jen šedej průměr. To a příliš sentimentální a hloupý závěr mi ale nezabrání přidat tenhle film na čtvrtou nejlepší pozici mnou viděných filmů tohoto desetiletí (ostaních šest příčlí zatím stále čeká). (07.09.2007)

Alfonso Cuaron se od malého čaroděje z Bradavic naučil umění kouzel. Kamera, střih, příběh i herci jsou obětavými mravenci, kteří přenášejí velké mraveniště atmosféry tunelem k divákovi. Tenhle výjimečný postapokalyptický příběh má třetí oko s laserovým viděním i pýthickým darem. Introspekce do autoritativního režimu, totální anarchie a násilí přináší mezi kulkami a krví osamělý paprsek naděje, zázraku zrození. A dětský pláč se zdá jako ten nejkrásnější zvuk na světě. Nesmyslný a zmatený komentář,já vím...9/10 (30.04.2007)

„Zakaždým, keď majú naši politici problémy, vybuchne bomba.“ ___ Tak ako aj mnoho iných sci-fi filmov i Children of Men verí, že aktivita jednotlivcov, ba dokonca aktivizmus je protiliekom na neovládateľný nadnárodný kapitalizmus, ktorý kvôli zisku zdevastoval životné prostredie a otrávil množstvo ľudí. Narozdiel od mnoho iných ale odmieta šablónovité riešenie. Žiadna ideálna absolútna odpoveď neexistuje, zmysel nemá číry odovzdaný nihilizmus a nejde ani len o to poriadne si zanadávať. Naopak, Children of Men veľavravne oslavuje človeka, jeho nepredvídateľnosť, lásku k životu a potrebu hľadania zmyslu života. Prvé dve minúty kopírujú Touch of Evil z roku 1958 (pamätáte si na tú virtuóznu jazdu kamerou zakončenou explóziou bomby, ktorej hrdina unikne len o vlások?) a aj potom sa môže v zmesi xenofóbie a politickej korupcie s brilantnými akčnými scénami objaviť mnoho paralel. Občas to vyzerá, že si snímka odhryzla príliš veľké sústo. Každá scéna nesie alegorický alebo politický podtón, od krízy potravinovej a energetickej cez vojnu s terorizmom, imigračné tábory a povstania až po náboženské metafory (Theo znamená „Boh“). Nič z toho ale nestojí v ceste svižnej zápletke plnej zvratov, ktoré udržujú diváka v napätí. Koniec-koncov v našom svete tiež všetko súvisí so všetkým, takže tento portrét je plne oprávnený. „Drž ju pevne.“, radí Theo na člne Kee, už s dieťaťom. Režisér Alfonso Cuarón tým hlasuje pre návrat k menším, ľudským merítkam. Neverte žiadnej organizácii, ktorá presiahne priamy medziľudský kontakt (národnému štátu, nadnárodným firmám, či médiám). Súčasne sa v detskom smiechu, ktorý uzatvára celý film, ozýva otázka: Máme naozaj ľudstvo tak radi, aby nám stálo za záchranu? 80% (14.05.2010)

Na Potomcích Lidí je dokonale vidět relativita hodnocení, respektive trvalost jeho hodnoty. Živě si pamatuju, jak se Children Of Men během několika týdnů prodraly do první desítky nejlepších filmů na CSFD, ne-li těsně pod vrchol. A o deset let později, kdy jsem se konečně propracoval k tomu, abych se na ně podíval, ejhle 78% a místo kdesi mimo první třístovku. A je tomu tak nejspíš dobře. Nemůžu samozřejmě říct, jak bych hodnotil před deseti lety, kdy jsem samozřejmě řešil úplně jiné věci (respektive toho moc neřešil ani řešit nemusel;)), a taky toho neměl z hlediska filmového za sebou zdaleka tolik, ale pokud jde o dnešek... no, Alfonso Cuarón sice velmi přesvědčivě vymaloval hroutící se společnost, nacházející se tváří v tvář vlastnímu vymření, ale ono to vizuálně bohužel víc než co jiného připomíná Brazil. A v tomhle ohledu filmu nepomáhá ani role Michaela Cainea, která je objektivně skvěle zahraná. Ony tu v zásadě herecké výkony stojí za uznalé zamručení v podstatě všechny, ale dějově jsou Potomci bohužel dost slabí. Je to škoda, protože jinak by "Cuarónův" svět působil v podstatě realisticky. Takhle máme "kvalitní" dystopii, která působí správně bezvýchodně, máme i poměrně nejednoznačné postavy, máme několik překvapivých momentů, a hlavně i na dnešní poměry velmi působivé dloooooouhééééé akční (AKČNÍ) nestříhané záběry, které jsou samy o sobě uměleckými díly (asi jako Dunkerque ve Wrightově Pokání). Není to málo, ale rozhodně to není dost na obhájení humbuku, který tento film v době svého uvedení do kin vyvolal. Tím méně pak na nějaký jeho "historický" význam. Je to vynikající řemeslo na všech frontách krom té scénáristické. Ale přesto se mi těch necelých 80% výsledného hodnocení zdá trochu moc. Ode mě 70%. (14.10.2016)

Potomci lidí nejsou dokonalí - tak jako třeba United 93 nebo Clerks 2 - a přesto jsou mnohem zásadnější. Cuarón napsal další kapitolu filmových dějin, když zachytil budoucnost v tak neuvěřitelně živém obrazu, že všechny filmy posledních let o apokalyptických budoucnostech, utopiích, antiutopiích nebo totalitách blednou závistí (což platí i pro tolik velebenou Vendetu, jejíž televiznost a plochost vyniká právě ve srovnání s Potomky). Přitom měl Cuarón mnohem těžší úlohu než řada jeho kolegů - zachytit skutečný svět o dvacet let později (nebo potenciálně "skutečný", jednu ze snadno uvěřitelných verzí). K výzvě však přistoupil bez přetvářky a bez příkras, čímž se vyrýsuje nesmírně děsivá tvář budoucnosti, která přitom vypadá naprosto věrohodně a samozřejmě. Přitom jsou moudře akcentována nejpodstatnější témata dnešní doby (migrace, terorismus...) a do všední reality je zapracována veškerá nelidskost, tyranie i všudypřítomná anarchie. Cuarón navíc předvádí naprosto neuvěřitelné kousky, které vrcholí hlavně ve scénách útoku na auto a průniku skrze válečné pole. Vyniká ruční kamera, parádní triky i herecké výkony, a přesto se neztrácí komplexní filmový dojem a pocit, že jen sledujeme jeden výřez z hroutícího se světa. Zásadní dílo, které by měl vidět každý filmový fanoušek, tím spíš zájemci o střih nebo kameru... A i napodruhé nesmírně inspirující, teď už opravdu "bezchybný" zážitek. Jasný film roku. (11.10.2006)