Opití láskou

PTA je eklektický režisér s vlastným ksichtom, nesporne kvalitný (Magnólia je srdcovka). Už v úvodných minútach je jasné, že toto dielko bude "iné". Originalitu a nekonformnosť cítiť taktmer z každého záberu a scény, no to, že je niečo netradičné ešte neznamená, že to musí byť aj dobré. Punch-Drunk Love je pre mňa filmom dobrého nápadu, pár skvelých sekvencií a zároveň rozpakov z "nekontrolovanej inakosti":) Btw: pri záberoch z Havaja som mal pocit, že pozerám vlastné fotky spred 5 rokov...:) (04.10.2010)

na P. T. Andersonovi se mi líbí, že jeho filmy mají své specifické kouzlo, uměleckou hodnotu, a přesto nejsou příliš náročné, přehnaně artové, či navzdory neúplné doslovnosti nepochopitelné. Opilí láskou jsou příjemně podivným, podivně zvláštním, místy tíživým a místy svěže romantickým dílem, nacházejí špetku poetiky ve všednosti, ale nedávají nic zadarmo. Dějově lehce střípkovité, jak to má PTA rád, režijně v detailech nápadité (kamera, použití hudby), jen v přední lini a globálním nadhledu prostě dobré, namísto geniální. PTA už divákům rozdával tvrdší rány. 7/10 (05.09.2009)

PTA má tak nezaměnitelný rukopis, že bych jeho dílo poznal i poslepu. Stačilo by mi slyšet jeho typickou práci se zvukem, kdy nechává hudební stopu přeřvávat se s probíhajícími dialogy, cuchá divákovy nervy a netradičním způsobem si získává jeho plnou pozornost. Mám pocit, že bych se v jeho podání díval jako u vytržení i na debatu jaderných fyziků. Punch-Drunk Love mi v mnohém připomnělo (o několik let mladší) Kaufmanovo Synecdoche, New York, a to nejen díky podobnosti hereckého obsazení. V obou případech bylo ztotožňování se s hlavním hrdinou poměrně bolestné; především proto, že hyberbolizovaným způsobem ukazovalo nepříjemné zrcadlo nám samotným. Jak Egan, tak Cotard byli přes svoje ubožáctví poněkud nepochopitelně přitažliví pro opačné pohlaví. Sandlerova postava se navíc snad v každé scéně chovala naprosto nepatřičně. Zda chtěl Anderson natočit inteligentní parodii na tuctové romantické komedie (tím, že vyhnal do absurdna, případně zcela převrátil všechny jejich zákonitosti), nebo si zkrátka jen dělal, co chtěl, netuším. Rozhodně ale obohatil filmový svět o další osobitou, precizně nakroucenou záležitost, kterou budu schopen plně vstřebat asi až po opakované projekci. (27.09.2009)

P.T. už svoju geniálnu Magnoliu pravdepodobne nikdy neprekoná, ale zase nemôžeme od každého jeho filmu čakať tú neskutočnú hĺbku a prepracovanosť, akou disponuje práve jeho opus magnum. Punch-Drunk Love je o polovicu kratší, má úplne jednoduchý príbeh... ale je neskutočne zvláštny a nádherný. Emóciami len tak prekypuje a výkon Adama Sandlera je jednoducho fantastický (nikdy som si nemyslel, že takúto vetu vyslovím). Emily Watson takisto nezaostáva (u nej sme na to ale zvyknutí) a Andersonovi dvorní herci Philip Seymour Hoffman a Luis Guzmán hrajú svoje menšie party tiež s presnosťou im vlastnou. Ale i tak, dôvodom absolútneho hodnotenia je predovšetkým Andersonova brilantná réžia. Krásne dlhé zábery, úžasná kamera a hlavne famózna práca s hudbou sa v tak dokonalom spojení len tak nevidia. Bravó, u mňa Anderson No. 2. 10/10. Update: PDL je Anderson No. 3, do cesty sa totiž priplietol There Will Be Blood. (08.10.2006)

Čudný film. Zo začiatku tu vyzeralo na skvelú psychologickú odľahčenú drámu o osamelosti, lenže hneď po zavolaní na Sex linku sa to zmenilo ... a k horšiemu. Celá romanca hlavného hrdinu s Lenou ma nechala chladným a jediný záchvev napätia u mňa bola skvelá scéna havárie, bohužiaľ potom nenasledovala dostatočná dohra. Sandler, Hoffman i Guzmán boli skvelí, rovnako ako hudba, ale to by len ťažko stačilo na 60%. (01.06.2007)