Každý pro sebe a bůh proti všem

Herzog umí a jedná se určitě o vynikající film s možností různých interpretací a s mnoha smyboly... Moje nejzásadnější výtka spočívá v tématu. Za tu dobu, co sleduji filmy se mi skutečně zprotivilo sledování střetu čistých don Quijotů a společnosti a přestože v tomto případě se jedná o velmi specifické a netradiční pojetí tohoto motivu, stále se mi to jeví poněkud otravné.. (29.06.2010)

Když už nejasný příběh, tak nejasně podaný... Mně se líbí, jak Herzog sice dokonale použil vše, co se o Kašparu Hauserovi dalo dozvědět (a že toho moc není, nakonec), ale jen proto, aby vytvořil příběh, který je nejen rekonstrukcí, a samozřejmě zcela nejednoznačnou rekonstrukcí, ale i určitou kritikou našich obecně přijímaných pravd, které z jiného úhlu pohledu zas tak jako pravdy nevypadají. Něco si rýpl do protestantské církve, něco do zženštilých a degenerovaných šlechticů, naprosto skvělá je scéna s "logikem", ale nejvíc do onoho nesmyslného úřednictví, kdy stačí sepsat život člověka jako protokol, a máme jasno, vše je jasné, člověka máme doslova rozpitvaného. Ale že o něm ve skutečnosti nevíme nic, to je už úřadu jedno. Celý film je tudíž postaven na této premise - naprosto se vymykající jedinec, který je nakonec ale úředně zařazen do "správných" tabulek, čímž je vše vysvětleno. A co když takhle zařadí příště mě, vás, naše blízké? Do toho skvělá kamera a hudba, Albioniho mám rád, a všiml jsem si, že hudba zní jenom, když je v záběru příroda nebo prostě přírodní stav věcí, což taky je určitá forma vyjádření daného tématu, (02.04.2022)

Typický Herzog. Opět pomalé statické záběry s pomalu mluvícími a pomalu se pohybujícími herci (v případě tohoto filmu spíše neherci), v nichž se pomalu rozvíjí známý příběh o - vinou krutého osudu i, jak ukáže ve filmu zobrazená pitva, disproporčního mozku - velmi pomalém člověku. Historicky jsou události ve snímku zobrazené dosti přesné (tedy alespoň pokud si ještě pamatuji, co jsem o případu Kašpara Hausera kdysi četl v dějinách sociální psychologie či jiné obdobně obskurní publikaci) a přesto scénář nepostrádá (byť velmi jemnou) dramatickou nosnost ani vtip. Značná část úspěchu tkví samozřejmě v představiteli hlavního hrdiny Brunovi S., který byl obsazen stejně vydařeně jako chlapec-neherec do Divokého dítěte, po mnoha stránkách to spřízněného filmu Francoise Truffauta. (12.02.2008)

Ani vlastně nevím co konstruktivního o tomhle napsat, protože Herzog tady prostě zase rafinovaně a po svojem využil historický základ aby se otřel o tolik věcí a myšlenek, že to všechno vlastně nejde shrnout do nějáké jednoduché a přitom informačně přínosné recenze... Prostě je to dobré a pobrat si to musí každý podle svého. (27.12.2013)

Další hodně náročný Herzog, který se svým tempem vyžaduje hodně trpělivosti. 70. léta byla co se Herzoga týče mnohem zajímavější v oblasti jeho dokumentů, leč o Kasparu Hauserovi se objektivní dokument dá natočit jen stěží, tudíž tady máme hraný film. Pomalý příběh člověka, který většinu svého životu prožil přivazaný v kobce, aby byl záhy přiveden do Norimberka bez jakékoliv znalosti, kromě jezení chleba, zaujme především uvěřitelným výkonem prosťáčka Bruna S. a dále pak zajimavou roličkou Floriana Frickeho z POPOL VUH, který zde hraje slepého klavíristu, "jenž hraje poněkud zvláštní hudbu" (motiv z AGUIRRE). (26.04.2011)