Druhá strana nádeje

Některé dialogy, situace a vtipy opravdu fungují. Hudba skvělá. I když... Objevuje se zde zkreslený a nerealistický pohled na současné migranty, kteří se objevují ve filmech jen v určitých stereotypech ( převaděč pracuje zadarmo, protože za takovéhle věci peníze nebere. Jedna z hlavních postav, migrant, do Finska nechtěl, jen se tam ocitl omylem, protože usnul na lodi v přístavu, když prchal před neonacisty. V uprchlických táborech panuje pochopení, přátelství a nedochází tam ke konfliktům, kdežto na ulici ve Finsku není s místními obyvateli bezpečno). Naštěstí se najde hodný majitel restaurace, který uprchlíku toužícímu pracovat sežene zaměstnání. Dál pokračovat nebudu. Opravdu nic ve zlém. Jen jsem zvědavá, jestli někdy bude natočený i film z trochu jiného hlediska. Všichni víme, že existují lidé hodní, ale i ti méně nevinní. Nemělo by se točit o všech osobnostech? - Naštěstí je ve filmu dosti nadsázek, zvláštních postaviček, absurdit a úmyslného přehánění. (12.07.2017)

Dnes tedy ten "finský film o migrantech". Zatím se to skoro nedá vydržet, furt se tam kouří! Ano. Je to takové finské. Teď hraji poker. Ten film je jak sen. Celou dobu přemýšlím, kdy se odehrává. Je to fascinující... Kouří se v restauraci, staré telefony, auta. Fini jsou boží! Úplně je v tom filmu vidím. Oni ti s kamennou tváří řeknou: My jsme Fini, my nemáme smysl pro humor a nikdy se nesmějeme. A myslí to jako vtip! Akorát se nesmějou. Přesně takový je tenhle film. Celý ten film je nejasný, skládá se ze spousty úskoků, lží, surreálných situací - nepoučuje, ale karikuje, je to skvělá komedie. Finská, ale komedie! To bezčasí v tom filmu! Postavy tvrdí, že je rok cca 2015, ale ty VIDÍŠ, že to tak není. Nejasnost, neurčitost, obecnost, atd. jako obraz té migrace, jak chce člověk migrantovi zlomit nos a zároveň mu pomoct, ta karikatura nácka s nožem, záchrana od bezdomovců... to všechno je taková "prasečí polívka" a spíš sled gagů než pohromadě držící film... ale já se bavil. (13.01.2019)

[MFFKV - 2017] Nový počin Ariho Kaurismäkiho jsme si ve Varech nemohli nechat ujít a ačkoliv to bylo mé první setkání s Arim, tak očekávání byla vyšroubována na maximum. Také se nedá říci, že by vyloženě zklamal, jen je prostě potřeba očekávat něco jiného a také je zapotřebí chvilku vstřebávat Kaurismäkiho osobitý styl, který svou stylizací a absurditou některých dialogů připomíná především Wese Andersona. Suchý finský humor a oldschool stylizace, to jsou rysy, které Druhou stranu naděje oddělují od zbytku žánrově podobných komediálních dramat, které se zabývají uprchlickou tématikou. Té se v letošních Varech opravdu nedalo uniknout. Ari zaujal, ale nedokázal strhnout. (12.07.2017)

Evangelium podle Akiho vol. 2. Prvni dil rikal, ze kdyz se k sobe lide budou chovat s uctou a jako lide, muze byt na svete dobre. Druhy to rika znovu, jen se mu tam vkradaji nackove vic nez jsme u finskeho genia zvykli. Posledni replika vudce mistni "domobrany" je naprosto charakteristicka a ostra. Pro brblaly - Kaurismaki nikdy netocil realisticke filmy, ale vetsinou jakousi socialni utopii. Nejlepsi reseni byvaji casto ta nejjednodussi rikaval uz ve stredoveku Vilem z Ockhamu. (19.09.2017)

Většina režisérských velikánů, kteří byli na vrcholu dejme tomu v 90. letech, mají v dnešní době problém udržet svůj vlastní unikátní rukopis, ať už se jedná o specifickou filmovou řeč, anebo (a to především) o vizuální estetiku. Problémem může být jejich vlastní umělecký vývoj, já vidím jako důležitý bod a zásadní problém v přechodu do digitálního prostředí. Ať už je vývoj techniky jakýkoliv, a i když třeba ještě dneska točíte na surovinu, málokdy má pak daný snímek ten pravý filmový look a feeling, ten pravý rukopis minulých dekád, kdy filmy byly mnohem filmovější, než jsou dnes. Celým tím okázalým shrnutím se dostávám k tomu, jak moc jsem byl nadšen, když jsem zjistil, že i v roce 2017 dokáže Kaurismäki natočit film, který je (v tom nejlepším smyslu slova) prostě dalším v řadě, a který v sobě nese všechny ty specifické prvky rukopisu, jež ho zdobí od samotného počátku. Policie sice má na stole notebooky, ale stejně pořád píše na stroji a má starý dobrý ciferníkový telefon a vám přijde, že takhle to prostě má být. Stále se v Kaurismäkiho filmu skoro nemluví, stále je vše dokonale mile prkenné, stále tam jsou ty natolik specifické polodetaily na obličeje postav stojící ve zcela specifickém druhu nasvícení. Kaurismäki má občas tendenci vyskočit z té zdánlivé emoční plochosti a začne posouvat svůj absurdní humor do trochu šílenější roviny. Já dávám přednost těm jeho filmům, kdy se tomu v podstatě zcela vyhýbá a celý děj tak proběhne v té suchohumorné rovině. Proto i u Druhé strany naděje bych měl k několika místům určité výhrady, nemění to ale nic na tom, že jsem si to celé opravdu užíval s pocitem neskutečně příjemného staromilství. 7/10 (06.09.2017)