Odrazy

Nudné, schematické, chladné a hlavně zbytečné. Strzeminského jsem neznala před zhlédnutím filmu a neznám ho ani po něm, vím, že neměl ruku a neměl nohu. Ale v čem bylo jeho kouzlo, proč jej zbožňovali studenti, to jsem se nedozvěděla. Za to vím, že kouřil. Wajda poskytuje naprosto zbytečné informace, naprosto nic neříká o pocitech postav, ale za to důsledně vodí diváka za ručičku, když mu chce předvést nějakou velmi nudnou historku ze života malíře. (16.09.2017)

Poslední film fenomenálního Andrzeje Wajdy mě naprosto rozsekal. Střet hrdýho talentovanýho člověka s ubohým a zákeřným totalitním komouštvím mělo totiž hned dvojí emotivní tok, jednak přes hlavní postavu malíře Wladyslawa Strzeminskiho a jednak přes jeho dceru, právě skrz její osud jsem cítil ještě větší beznaděj a současně obdiv jak se s tím nedospělá holčina vypořádává i když takový dění by poslalo k zemi i životem protřelého mazáka. Naprosto mistrovský výkon předvádí Boguslaw Linda vůbec netuším jak dlouho cvičil beznohost, ale mám dojem, že až ho uvidím zeptám se, kolik ho stála protéza. Syrový, typicky polsky odvyprávěný (rozuměj bez dialogového balastu ) příběh plný zkurvený reality minulého století v zemích, kde vládli komoušský zkurvenci. (30.03.2017)

Vlastně jsem do Mžitek ještě neviděl polský film, který by zobrazoval, jak komanči zdevastovali lidskou osobnost za jejich neslavné éry. Možná maximálně Poslední rodinu. V Česku takových témat bylo zfilmováno již požehnaně. Všechno ale mělo stejný průběh a důsledek. No a zde to není jiné. Já jsem nicméně rád, že tyto filmy vznikají i mimo naši zem. Je třeba si neustále připomínat, jaká tu byla doba a co je komunismus za peklo. Wladyslaw Strzeminski, coby hlavní role tohoto vcelku výpravného historického filmu podle skutečné události, by jistě dal za pravdu. Hrůzné, historicky velice pěkné, ale některými lidskými charaktery dost kruté. (16.10.2023)

Talentovaný polský malíř, učitel, umělec v tom nejlepším slova smyslu, svobodomyslný a charakterní člověk Wladyslaw Strzeminski v podání Bogusława Lindy mě sejmul na první dobrou, tak obrovská touha po tvořivé práci a vlastním názoru se jen tak nevidí.. Bohužel mu životní cestu protli komanči - narodil se v nesprávné době na nesprávném místě - a tím „socialistickým realismem“ (pořád se mi z toho obrací žaludek, běhá mráz po zádech) mu vytrvale ničili bytí.. Posílám tam nahoru panu Wajdovi poděkování, s obdivem i úctou, přesně věděl, co chce říct a jak to udělat, aby divák pochopil.. Krásně smutné pokoukání.. (19.11.2022)

Mé neojoblíbenější Wajdovy filmu jsou z prvé poloviny sedmdesátých let, od devadesátých letech se stále více věnuje palčivým místům polské bolševické historie. Zde je to doktrína socialistického realismu, která spolehlivě likvidovala všechny upřímné tvůrce: buď umřeli na úbytě, nebo přestali tvořit, nebo si navlékli plášť z odporné tkaniny kajícníků. Zajímavé, a snad i trochu zarážející je, že režisér při své kritice používá stejnou metodu, stejný realismus (na tom, zda socialistický nebo nějaký jiný, až tolik nezáleží). To, co si dovolil v oněch sedmdesátých letech "za bolševika", tomu se "za konzumu" už nepřiblížil. Přesto i jeho pozdní filmy mají vysokou úroveň (porovnejte s Menzlem nebo Jakubiskem), jsou strhující, a vždycky se v nich najde něco, co zaujme mimořádnou pozornost. Zde to nejspíš bude osud (možná až nadměrně hrdé) profesorovy dcerky a jejich vzájemný vztah, který je sice mnohem tenčí, ale také mnohem tužší, než u jeho studentů. Pozn. 1: Příliš nevěřím v tvůrčí sílu devadesátníků, spíš bych to bral jako kolektivní dílo polské kinematografie, jako společnou poctu slavnému režisérovi - též od neméně slavného Bogusława Lindy. Pozn. 2: Závěrečný boj (mortal kombat) profesora Strzeminského s plastovými manekýnami je skuteně vyvrcholením filmové narace. (02.07.2017)