Café Society

Woody Allen se nám ztrácí před očima, dalo by se napsat. Občas sice naservíruje něco výživnějšího, na čemž si rádi pochutnáme, ale většinou jsou to jen drobné gastronomické radosti. Nijak šarmantní Jesse Eisenberg čeká na příležitost v Hollywoodu, kterou má představovat telefonát od strýce Steva Carella. Spřízněnou duši zatím najde v Kristen Stewart, ovšem má to jeden háček. Rychlé slovní výměny sice nechybí, avšak dialogy už prostě neladí jako před lety. Newyorský patriot se jednoduše vystřílet a zdá se, že se vrací k nepovedeným a nevýrazným látkám, které kdysi uložil do šuplíku. A ani sám nevěřil, že je někdy zase opráší. O pozadí starého dobrého Hollywoodu se toho moc nedozvíme, o mezilidských vztazích zrovna tak. Prostě jen klasické melodrama, které ani nemá předpoklady k tomu nějak strhnout. To, že se za kameru postavil legendární Vittorio Storaro, jsem si ze záběrů (nějakou jejich oslnivostí) ani nevšiml. (13.08.2018)

Často jsem kroutil hlavou, protože se scénář hluboce topí v nostalgii a neustále nahazuje dobová hollywoodská jména, čistě proto, aby ukázal, jak je Phil velké zvíře. Když se ale uráčí vyprávět příběh, pro který jsme si přišli, stává se z Café society hladké i nervózní retro se sladkobolně znějící strunou stesku. 70% a zaokrouhlení nahoru právě za onen neomylný poslední tón. (21.05.2018)

Rozpaky. Asi jsem zvyklá na mnohem schopnější herce v Allenových filmech, kteří jeho postavám umějí dát patřičný punc. Utrápená hrbatá z upíří ságy pro puberťáky mezi ně rozhodně nepatří. Chápu, že si pan režisér takto hledá mladé publikum, mě to ale vadilo. Woodyho filmy mám ráda, tento se mi nelíbil. (12.02.2019)

Nutnou premisou pro zhlédnutí tohoto snímku je nehynoucí láska a nekonečný obdiv vůči Woody Allenovi. Dodnes se bohužel nedovedu rozhodnout, či mám tohoto postaršího poloplešárda rád nebo ne. Jeho dřívější tvorba se mi obvykle docela zamlouvá, ale mám pocit, že s přibývajícími lety mu ubývají nejenom vlasy, ale kosmickou rychlostí i IQ, a proto se mu sem tam podaří vytvořit sračku, jako je třeba tento film. Rozhodně doporučuji věnovat pozornost minimálně těm úvodním kecům, které diváky seznamují s veškerými rodinnými vazbami všech zúčastněných. Já samozřejmě úvodního uspávače hadů neposlouchal, takže jsem rodinné vazby registroval až v průběhu. Za pochvalu stojí určitě moc pěkné prostředí, kde se celá tato nudírna odehrává. Příběh mě opravdu vůbec ničím neoslovil a jak tak koukám na hodnocení kolem, tak jsem v tom nebyl sám. Pochválil bych určitě výkon Eisenberga, který znovu ukázal jak dobrý je herec. Naopak bych nepochválil Kristen Stewart, která naopak znovu ukázala, jaká je píča, což mě nepřekvapilo, neboť jsem s tím byl již obeznámen z toho nesmyslu o pseudo upírech, pseudo vlkodlacích a další prapodivné havěti, ve kterém účinkovala. Dostála tak v podstatě mé premisy. Ani zde nehrála až tak diametrálně odlišnou roli a opět si dle mé premisy vybírala mezi dvěma penisy, stejně jako tomu bylo v Twilightu. Nějak si snímek nedokázal získat moji pozornost a postupně jsem se jím pronudil až k závěrečným titulkům. Hvězdička je maximum. Woody už by si měl zaplatit zálohu za rakev a začít pomalu přemýšlet o odchodu na věčnost. Minimálně alespoň o odchodu z filmové scény. Obávám se, že už nemá moc co nabídnout a čím překvapit. Poslední jeho snímky už s notnou dávnou sebezapření ocení zřejmě jen jeho nejtvrdší fanouškovské jádro. (26.09.2016)

V podstatě standardní "allenovka", chce se napsat, jaké mistr točí v posledních letech jak na běžícím pásu - jeden rok je to trochu lepší, druhý trochu slabší, ale pořád si to drží svou relativně vysokou laťku filmařské kvality. Diváka obeznámeného s Allenovou produkcí posledních let ten film v podstatě nemá šanci nějak překvapit - objevují se tam stále ty samé motivy a myšlenky, vždy jen v trochu jiných kulisách - a s jiným obsazením. To letošní mi zrovna dvakrát nesedlo, ale to je výtka čistě subjektivní - herectví Kristen Stewart jsem nikdy na chuť moc nepřišel, Jesse Eisenberg to samé v bleděmodrém, a naopak Blake Lively, kterou mám velmi rád, tam bohužel nemá tolik hereckého prostoru, kolik bych si přál. Ačkoli bych si zde klidně mohl povzdychnout, že už se Allen vážně opakuje, až to nudí, nakonec mi ten film stejně tak nějak sednul - snad je to tím, že jsem na něj už v květnu - kdy běžel v Cannes - četl v Lidovkách pochvalnou recenzi, která mě asi příjemně navnadila, že to letos bude stát za to, a pak možná proto, že jsem to viděl v kině naplněném Allenovými věrnými diváky, kteří mají jeho filmy prostě rádi a stále je baví. Navíc je tam několik opravdu hezkých momentů (rande na jazzovém koncertě apod.), nádherné nasvícení většiny scén (hollywoodské světlo) a výborný konec, který mě vyloženě potěšil. Marná sláva, ale za sebe vím, že za rok na dalšího nového Allena zase vyrazím - a už teď se na to těším. (12.07.2016)