Jack stavia dom

Lars von Trier natáčí obvykle filmy, které mě buď naprosto pohltí nebo dokonale odpudí. Jeho tvorbu jsem si postupně pro sebe začal dělit na seriózní filmy a filmové úlety, ovšem tenhle JACK... toho mám v tomto směru problém zařadit, protože ten se ocitl u mě kdesi uprostřed. Příběh zacházející za hranu normálu jak svým obsahem, tak průvodní formou v podobě filozofických dialogů se zvráceným sériovým vrahem, který povyšuje své vraždy na umělecká díla, oplývá značnou originalitou a velmi osobitou poetikou, ne vždy mi plně sedl, ale zaujmout (byť často s mírným odpuzením či minimálně výrazným znepokojením) mě po většinu času dokázal. Průvodní filozofické dialogy tu obvykle vizuálně doprovázely nápadité montáže různých animovaných výjevů, dokumentárních materiálů či úryvků z jiných filmů (někdy i čisté tmy :o)) a snad i zásluhou zdařilého českého dabingu mi osobně tyto pasáže svou atmosférou s důrazem na skvěle namluvený a nahraný dialog připomněly dobu, kdy jsem poslouchával rozhlasové hry. Ty scény mě skoro pokaždé uváděly do zvláštního transu, kdy najednou jsem i ten zvrácený obsah dokázal vnímat jinak, s jistým nadhledem. Zbytek na můj vkus až divoce balancoval na pomezí vážného dramatu přes psycho horor až po nepříjemně krutou černou komedii, ale s překlopením do fantasy k závěru jsem byl překvapivě spokojen, protože tam ještě víc vyvrcholila ta atmosféra mezi zvrácenou realitou a jakýmsi nadpozemským nadhledem, přítomna pravidelně během celého filmu v zmíněných dialozích. O to víc mě zamrzelo, když tuhle atmosféru, která mohla v divákovi po skončení ještě déle doznívat, musel von Trier doslova zabít tím, že do závěrečných titulků ironicky pustil po posledních scénách tak veselou odvazovou písničku... po filmu Dogville už je to podruhé, co se s tímto ironickým žertem u von Triera setkávám a opět u mě tímhle celkový dojem z filmu jen mírně shodil, než cokoliv jiného. Natočeno je to ovšem výborně, von Trier se mi tady ukazuje jako jeden z těch, kteří si pořád dokážou velmi originálně hrát s vizuálním i formálním vyprávěním, aniž by z toho vznikla formálně překombinovaná slátanina, jen to chtělo ještě uhladit, ubrat pár vyloženě úchylných momentů, to bych byl asi nadmíru spokojen i já... nebo to prostě chtělo vyměnit diváka a já neměl být na další von Trierův film tak zvědavý... :D [65%] (25.05.2022)

V čem to Trier v této studii zla přehnal, že diváci na premiéře zhnuseně odcházeli? V samoúčelně šokující brutalitě, nebo v otrlém humoru totální nicoty? Kritici se nemohli shodnout - snímek ocenili od 0 procent po 100 procent. V úvodu vidíme přestylizovaní pekle a pak následují polemiky v prázdném obalu a lacinými odkazy na Hitlera. Naštěstí nadsázka zlo tlumí a osvobozuje. Nejsilnější sólo přijde, když vyznavač systému a čistoty dává sarkastickými urážkami najevo svou intelektuální nadřazenost. (30.03.2019)

Navzdory přitomnému násilí se jedná o jeden z těch všeobecně přístupnějších Trierových filmů, protože symboliku a polemiku v něm nahrazuje pragmatismus a černý humor. Ale přesto moc nevím, co si z toho mám odnést. Díky artovému přístupu totiž dochází ke stylizaci násilí, které je přitom docela brutálně prováděno i na dětech, a úplným navázáním pouze na psychiku a myšlenkové pochody vraždícího magora se pro mě Jack stává jen dráždivou, wannabe intelektuální pózou. A co na tom, že občas je to zábavné a koncept vyprávění ve finále zmáklý, když nemám takřka jediný podnět, abych si tenhle příběh subjektivně užíval a vžil se do něj. Možná je to geniální testament současné společnosti, což se ukáže až časem, ale mně osobně to pořád zas tak zlé na tom světě nepřijde. V součtu jsem se hlavně díky brilantnímu Dillonovi a řadě super dílčích nápadů nenudil, jen mě to prostě minulo obloukem... (16.10.2018)

Veliké očekávání - naprosté zklamání. Umělecké dílo možná, ale já se tak neskutečně nudil !! A ty zbytečný kecy všude !! Pár scén bylo vynikajících (první a druhá vražda, střelnice). Bohužel, na víc jak 2* to nevidím. Počkám si ještě na Director's cut verzi, třeba pak ještě možná za to Gore zvednu na 3*. (27.12.2018)

Lars von Trier. Pěstitel ušlechtilé filmové plísně, autor vyhýbající se trendům, provokatér zaplňující bílá místa na mapách kinematografie. Nyní vytáhl to nejlepší z Matta Dillona a pobavil obtížemi, které vnáší obsedantně-kompulzivní porucha do života sériového vraha, ale pokud jsou při jeho profilování nejzábavnější vsuvky o vinařství, architektuře a vojenském letectví (a já věřím, že tato Nebožská komedie měla být zábavou), je něco shnilého v království dánském. Obsahová síla Breaking the Waves dávno zmizela, magická forma Melancholie je pryč a kontroverze působí příliš nuceně. Za Trierem zůstává schweiss nabubřelosti a já mám čím dál tím menší chuť jej stopovat. Lhostejnost. To je to nejhorší, co jeho dílo může vyvolat.. (03.06.2019)