Jack stavia dom

Pošle lidi na Dextera a nabídne jim svoji vlastní terapii, načež mu diváci po zaplacení vstupného poslušně odcházejí pohoršeni z kina. Já toho vocase miluju. Trier překročil laťku jež nakreslil v Nymfomance a diskutuje sám se sebou o podstatě umění jako vykoupení. Přitom se snaží vyrovnat s trýznící dualitou umělce a pragmatického technika, která je mu jako režisérovi jeho kuřím okem. Vlastně všechno je zde obětí autorovi duality. Je to nafoukané, ale omlouvá se za to. Je to naprosto sobecké, ale ten film je první, kdo to přizná. Otázka je nakolik film funguje bez znalosti kontextu. Zde mě ale naprosto utrhla logika snu, která provází všechny sekvence. Vše je bez časového a prostorového určení, v podivně odlidštěném světě, děj se libovolně přesouvá v ostrých střizích a vše se odehrává přesně na hranici uvěřitelnosti. A jakmile to skončí, tak stejně jako ráno hodinu civíte v posteli na strop a snažíte se zpětně propojit svůj živý a z vašeho pohledu smysluplný sen dohromady, tak i zde máte teprve po skončení možnost oddechu a prostor k tomu začít si to všechno skládat do svého domu. (07.10.2018)

Celý čas som sa zmietal medzi pocitom, že sledujem fascinujúcu štúdiu ľudského zla, a dojmom, že je to len ďalšia prázdna vontrierovská samohonka, niečo ako Lucio Fulci reloaded - séria humusáčin pozliepaných akože príbehom a akože nejakým artovým vyšším zmyslom, to všetko vypovedajúce hlavne o svojom tvorcom než o čomkoľvek inom. A stále si neviem vybrať, v každom prípade je to aj vďaka Dillonovi fascinujúci film, ktorý sa nadlho vryje do mysle, čo je zrejme presne to, čo chcel ujo Lars dosiahnuť. (26.12.2018)

Trier ve své verzi Portrétu sériového vraha servíruje pět epizod ze života inteligentního psychopata, pět incidentů, pět zvrácených uměleckých děl... Ačkoli v každém z nich by se dala nějaká drobnost vylepšit, kdy zejména v kratší verzi filmu chybí tu a tam nějaký ten explicitnější záběr, jako celek působí velmi celistvě a silně koukatelně. Trier snad jakoby chtěl být o chloupek přístupnější. To se týká prostoru mezi jednotlivými incidenty, v němž jsou velmi pěkně a srozumitelně načrtnuty paralely mezi vraždami a uměním. Realistická a chcete-li metaforická složka filmu se pak perfektně snoubí v dokonalém epilogu. Musím říct, že Trier dokázal filmu vtisknout svůj nezaměnitelný rukopis a přesto ani chvilku nenudil, anebo nevyvolával řadu zbytečných otázek, na které neexistují odpovědi... Pro mě doposud jeho druhý nejlepší film. 8/10 (27.12.2018)

„Máma říkala, ať nesedám cizím lidem do auta.“ - „Nevím, co vaše máma říkala.“ - „Mohl byste být sériový vrah. Bez urážky, ale vypadáte tak.“ A máma má přece vždy pravdu! Ale proč se tu bavit o Jackovi jakožto sériovém vrahovi, když to byl hlavně umělec. To, že se vám jeho práce nelíbí, ještě neznamená, že nejde o umění...Které 3 minuty asi museli vystřihnout, aby to divák vydýchal? No takhle, jestli např. nesouhlasíte s „upravováním“ dětských úsměvů či vyráběním slušivých peněženek z lidské kůže, tohle asi nebude pro vás. Což by byla škoda. Cynismus v kombinaci se šibeničním humorem na pozadí studie díla sériového vraha mě bavily (snad mě za to Verge nenavštíví…), napětí a zvrhlá atmosféra též nechyběly. Sice byly Jackovy zkraty dost zvláštní (heřmánkový čaj s koblihou?!) a toho filozofování (plus řečí o umění) bylo až zbytečně moc, film se mi líbil a u závěrečné (trefně vybrané!) písně jsem měl chuť začít tancovat. Trier za těch 5 let točit nezapomněl a já ho za to odměním 4*. „Takže sis našel rodinu?“ - „Ano, i tak se na to dá dívat…“ (07.07.2019)

Lars von Trier natáčí obvykle filmy, které mě buď naprosto pohltí nebo dokonale odpudí. Jeho tvorbu jsem si postupně pro sebe začal dělit na seriózní filmy a filmové úlety, ovšem tenhle JACK... toho mám v tomto směru problém zařadit, protože ten se ocitl u mě kdesi uprostřed. Příběh zacházející za hranu normálu jak svým obsahem, tak průvodní formou v podobě filozofických dialogů se zvráceným sériovým vrahem, který povyšuje své vraždy na umělecká díla, oplývá značnou originalitou a velmi osobitou poetikou, ne vždy mi plně sedl, ale zaujmout (byť často s mírným odpuzením či minimálně výrazným znepokojením) mě po většinu času dokázal. Průvodní filozofické dialogy tu obvykle vizuálně doprovázely nápadité montáže různých animovaných výjevů, dokumentárních materiálů či úryvků z jiných filmů (někdy i čisté tmy :o)) a snad i zásluhou zdařilého českého dabingu mi osobně tyto pasáže svou atmosférou s důrazem na skvěle namluvený a nahraný dialog připomněly dobu, kdy jsem poslouchával rozhlasové hry. Ty scény mě skoro pokaždé uváděly do zvláštního transu, kdy najednou jsem i ten zvrácený obsah dokázal vnímat jinak, s jistým nadhledem. Zbytek na můj vkus až divoce balancoval na pomezí vážného dramatu přes psycho horor až po nepříjemně krutou černou komedii, ale s překlopením do fantasy k závěru jsem byl překvapivě spokojen, protože tam ještě víc vyvrcholila ta atmosféra mezi zvrácenou realitou a jakýmsi nadpozemským nadhledem, přítomna pravidelně během celého filmu v zmíněných dialozích. O to víc mě zamrzelo, když tuhle atmosféru, která mohla v divákovi po skončení ještě déle doznívat, musel von Trier doslova zabít tím, že do závěrečných titulků ironicky pustil po posledních scénách tak veselou odvazovou písničku... po filmu Dogville už je to podruhé, co se s tímto ironickým žertem u von Triera setkávám a opět u mě tímhle celkový dojem z filmu jen mírně shodil, než cokoliv jiného. Natočeno je to ovšem výborně, von Trier se mi tady ukazuje jako jeden z těch, kteří si pořád dokážou velmi originálně hrát s vizuálním i formálním vyprávěním, aniž by z toho vznikla formálně překombinovaná slátanina, jen to chtělo ještě uhladit, ubrat pár vyloženě úchylných momentů, to bych byl asi nadmíru spokojen i já... nebo to prostě chtělo vyměnit diváka a já neměl být na další von Trierův film tak zvědavý... :D [65%] (25.05.2022)