Mzda strachu

Vlastně bezchybný film. Nevadil mi pomalý rozjezd, ve kterém sledujeme "uprchlíky" z Evropy "uvíznuté" v zapadnutém jihoamerickém městečku (bez peněz a bez možnosti si je vydělat), protože jinak bychom postavy nemohli poznat a ony by se později nemohly vyvíjet. Právě vývoj postav je to, co je na filmu (včetně všudypřítomného nebezpečí exploze), nejpodstatnější. Plné hodnocení nedávám, protože mi nesedl konec (přestože má smysl). Ale to může být jen můj osobní názor :). ■ P.S. Oceňuji realističnost filmu, ve kterém místní obyvatelé mluví španělsky, Američané anglicky, Francouzi francouzsky a do toho občas zazní němčina nebo italština. U starých filmů ne vždy vídané. (15.04.2011)

„Mzda strachu" patří rozhodně k nejlepším filmům, vyrobeným v posledních letech na západě. O tom, že je to dílo skutečně mimořádné, nejen po stránce skvělé filmové techniky a herectví, ale též silou a pravdivostí příběhu, svědčí i skutečnost, že americká delegace, jež se zúčastnila festivalu v Cannes, protestovala proti uvedení tohoto filmu. Protestovala především proto, že tento film je příliš ostrou zbraní v boji proti vykořisťovatelskym metodám monopolistických vládců. Příběh filmu nehovoří vůbec citáty, neobviňuje nikoho a přece je otřesnou obžalobou krutosti, bezcitnosti a nelidskosti představitelů olejářské společnosti, kteří využijí bídy několika vyděděnců společnosti a vědomě je posílají téměř na jistou smrt, aby zachránili majetek společnosti. Vedle obnažujícího pohledu na kořeny moci a bohatství jedněch upoutá i psychologická drobnokresba ve vylíčení života a charakterů těch, kteří žijí v bídě. Je to především zásluha režiséra filmu, který v ostře, až naturalisticky viděných obrazech vytvořil dusnou, těžkou atmosféru pasti, do níž se tito lidé dostali. Je třeba také vyslovit velké uznání úspornosti a přece maximální působivosti výrazových prostředků, kterými tento film vypráví o osudu a tragedii čtyř hrdinů. Uvedením tohoto vynikajícího filmu mají naši diváci možnost objevit nejen nové prostředí, nové tváře herců, ale též uvědomit si, jak stále odvážněji umělci všech národů zvedají svůj hlas na protest proti vykořisťovatelům. Filmový přehled 25/1954 (16.01.2009)

Párkrát tu zaznělo, že první půlka je moc rozvleklá. Mně se právě první polovina líbí snad ještě více než druhá. Pomalé představení jednotlivých charakterů funguje nezávisle na druhé polovině - vytváříme si vztah k jednotlivým postavám, a představu o tom, jaké ty postavy vlastně jsou. Druhá půle pak nenápadně nabourává chápání jednotlivých charakterů a na nebezpečných zkouškách teprve rozkrývá skutečnou podstatu věci. Právě hra mezi očekáváním, zda se naše představy o vlastnostech postav naplní či ne, je pak zdrojem silného emočního náboje, který funguje v druhé polovině. Je na tom fascinující, že to, co se dá na povrchu vnímat jako jednoduché dobrodružné vyprávění, je vlastně dost rafinovaná hra na kočku a na myš mezi scénáristou a divákem. (16.02.2015)

Francouzi byli v 50. letech opravdu machři. Film trvá dvě a půl hodiny, přesto nestihne nudit. První hodinka je sice slabší, jenže to, co přijde pak, vyrazí dech. Čtyři muži na nebezpečné silnici, vezou nebezpečný náklad (nitroglycerin), který může každou chvíli vybouchnout, stačí nepatrný náraz. Veškeré napětí vychází z toho, co se může stát. Žádné násilí (jediná krátká bitka), žádné čistě záporné postavy, největší překážku si hrdinové vezou s sebou. Postavy nejsou ani černé, ani bílé, jejich charaktery se v průběhu děje mění. Co se týče herců, mladýho Yvese Montanda jsem málem nepoznal, Charles Vanel, kterýho jsem vůbec neznal (jako většinu herců tady), mě hrozně překvapil, ostatní taky dobrý. (13.12.2010)

Clouzutova Mzda strachu byla jedním z mála případů, kdy i já, se svou zálibou ve filmových návratech do dávných zákoutí minulého století, jsem se poměrně bál podívat se na "starý" film. Mohl za to novší Friedkinův remake, po jehož zhlédnutí jsem si moc nedokázal představit, že něco tak akčně strhujícího mohl někdo natočit již pouhých 8 let po válce. Bál jsem se nicméně zbytečně. Cesta přes rozpadající se most uprostřed bouřky ani minimalisticky zachycena příprava výbuchu se tedy nekonala, ale pominu-li dva nebo tři Friedkinovy specifické kultovní scény, původní verze Mzdy strachu pak u mne vyhrává na celé čáře. Bavila mne nepřetržitě od samotného začátku (zatímco Friedkin mne tenkrát spočátku nějakou dobu dost nudil), s vývojem dramatické situace nabírala pomalu neskutečněj "drajv", kdy mi chvílemi rovněž tuhla krev v žilách a závěr v tomto případě též považuju za lepší. Je zajímavé, že Montandovi jsem od počátku fandil a témeř se nemohl dočkat, kdy se mu konečně podaří vyrazit od volantu senilního Vanela (nic proti němu jako hercovi :)), a neuvědomil si ani na chvíli, k jaké tragedii může akční povaha hlavního hrdiny plného odvahy a života (v protikladu k zbabělému, ale přeci jen možná vhodně opatrnému postaršímu muži) dospět. O to větší překvapení v závěru, který lze vnímat jako parodox, ale pokojně z jiného úhle pohledu i jako notný důsledek nerozvážného charakteru... Za mne výborná dobrodružná "chlapácká" jízda, která navíc ve správných chvílích nepostrádala ani notnou dávku psychologie. 95% (28.05.2020)