Elektrické boogaloo: Divoký, nevypovedaný príbeh štúdia Cannon Films

Zaujimavy dokument o studiu Cannon u ktoreho je dôlezite aky mate vztah k ich filmom. Ja som si uvedomil, ze som videl minimum ich filmov a neraz to bolo dobrovolne rozhodnutie pretoze ma tematicky ani spracovanim ich filmy nenadchli. Ale par vydarenych vynimiek sa u nich najde. Za môj oblubeny Splaseny vlak si zasluzia respekt, ktory sa im prilis v tomto skôr posmesne ladenom dokumente nedostalo. Takisto je skoda, ze tie najznamejsie hviezdy sa tu bud vôbec neobjavili, pripadne len na chvilu. 6/10. (20.08.2016)

Povšechný průřez filmografií Cannonu. Svižný a vtipný, sice zbytečně sebeshazující a prakticky jednostranný, ale fascinující a poutavý. A bizarní. Trochu škoda, že se to u žádného snímku nezastaví na delší dobu, ale chápu, že když jich Cannon vyprodukoval několik desítek ročně a chcete mít co nejširší záběr, máte při stominutové stopáži co dělat. Každopádně to ale chce kouknout i na The Go-Go Boys: The Inside Story of Cannon Films, aby si člověk udělal obrázek i o pozitivech práce pro Golana a Globuse. Objektivní to taky nebude, ale jako double-picture snad vesmírná rovnováha zůstane nenarušena. Každopádně jsem se bavil, zavzpomínal na Amerického Ninju a dozvěděl se nové věci, takže jsem spokojený. (01.06.2018)

Pokud je někdo fanoušek filmů od Cannonu, je tenhle dokument povinost. Divák se v něm dozví zákulisní historky a dokonce na vlastní oči uvidí lidi, které vídá jen jako jména v titulcích různých filmů od Cannonu a později od NuImage. Mluví tu zásadní lidi, kteří pro studio pracovali, jako režisér Sam Fistenberg nebo producent Boaz Davidson a plno dalších známých i neznámých obličejů. Film má nicméně zásadní problém a tím je nepochopitelně negativní tón. I když tu občas zazní pozitivní věci, celkové vyznění je takové, že Golan a Globus byli producenti sraček, kteří milovali filmy. Fakt je nicméně takový, že nevyráběli o nic míň / víc sračkoidních filmů, než dnešní studia. Dokument navíc téměř ignoruje kvalitní filmy, které Cannon natočil, jako Splašený vlak nebo Barfly. Jsou sice zmíněny, ale vzápětí se divák opět dozví, jaké Cannon dělal brakové filmy. Vrcholem pak je přítomnost Alexe Winters, který si stěžuje na úplně všechno, ačkoliv hrál malou roli v Přání Smrti 3. Winters je navíc v dokumentu víc, než Michael Dudikoff, což naprosto nedává smysl. A herci jako Van Damme nebo Chuck Norris úplně chybí. Celkově se na Electric Boogaloo dobře kouká, má to spád a divák se dozví plno zajímavostí. Každopádně se nemůžu zbavit dojmu, že mnozí ti píčující zapomenutí herci mohli být rádi, že vůbec dostali šanci. (17.08.2016)

Super dokument o béčkovém studiu, které chrlilo filmy jako na běžícím páse. Spousta informací ze zákulisí a šílený střih, který ladí se stejně zběsilým studiem, ale vůbec se nehodí k formátu dokumentu. Oba majitelé Canonu byli očividně velcí filmový fanoušci, kteří chtěli dát světu to potěšení ze sledování béček :). Stačí se podívat na seznam filmů, které za dobu fungování Canonu vznikly – https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_The_Cannon_Group_films. (16.07.2019)

Pro někoho jsou dítka produkční společnosti ´CANNON Films´ synonymem špatného vkusu, jiní zase na ní nedají dopustit, sám stojím tak na pomezí těch dvou protipólů. Dokument se zaměřuje hlavně na éru dvou hlavních šéfů, izraelských kamarádů Menahema Golana a Yorama Globuse. Nechybí levné počátky (SCHIZOID, X-RAY, HOUSE OF THE LONG SHADOWS, kultovně špatný „nejhorší muzikál všech dob“ THE APPLE), koketování s asijskými prvky (Nerův ENTER THE NINJA, pokračování REVENGE OF THE NINJA, NINJA III: THE DOMINATION), žánrové fúze (HERCULES, AMERICA 3000, Hooperův přebujelý LIFEFORCE), řídké pokusy o nějaké to umění (Zeffirelliho OTELLO, SAHARA, kde byl Golan přesvědčen o Oscsaru pro Brooke Shields :o), Končalovského velmi kriticky úspěšný RUNAWAY TRAIN) i svezení se na popularitě break-dance stylu (pekelně špatné BREAKIN´2: ELECTRIC BOOGALOO, BEAT STREET). Je tu hezky vysvětlena snaha studia o „námluvy“ s hereckými hvězdami, aby si divák identifikoval konkrétní tvář právě s Cannon Films. Takže ukecali Chucka Norrise a produkovali jeho většinu brakových fláků z 80.let, INVASION U.S.A. počínaje, DELTA FORCE a sérii MISSING IN ACTION konče, objevili Dudikoffa (AMERICAN NINJA) a potvrdili popularitu Van Dammea (CYBORG), plácli si s uvadajícím Bronsonem (čtyři pokračování kultovního DEATH WISH) a přinesli světu tehy populární sexsymbol Sylvii Kristel (EMMANUELLE jedna až milión). Snažili se svézt na vlně popularity filmů s Indianou Jonesem, takže vyprdli na svět tři (pod)průměrné dobrodružné fláky s Allanem Quatermainem. Chvályhodné ovšem bylo, že občas podali i pomocnou ruku progresivním, nebo nějak šikovným režisérům, takže mě velmi překvapila jejich produkce BARFLY o Charlesu Bukowskim od Barbeta Schroedera, nebo finacovali tehdejší tvorbu Toba Hoopera (INVADERS FROM MARS, propadák TEXAS CHAINSAW MASSACRE 2). Poslední čtvrtina dokumentu se hlouběji věnuje analýze, proč vlastně CANNON zkrachovali. Zatímco jiná srovnatelně velká studia produkovali 5 až 7 filmů ročně, u Cannonu to bylo rovnou 50 a více. Na tuhle nenasytnost postupně dojeli a posledním hřebíčkem do rakve byly nákladné propadáky OVER THE TOP (Stalloneho tupá pohádka o jednom „páčidle“) a zejména přepálený Lundgrenův MASTERS OF THE UNIVERSE a trikově i produkčně příšerný SUPERMAN IV.: THE QUEST FOR PEACE. Finanční bublina splaskla, dlouholetí kámoši Golan a Globus šli od sebe a Cannon skončil v dluzích. Ne, že bych je nějak litoval, ale nemohu jim upřít významný podíl na utváření estetiky a tvorbě popkultury 80.let, ať si o ní myslíme cokoliv. (02.08.2018)