V pivnici

Ďaľší Seidlov film, ktorí budú jední milovať a druhí nenávidieť, respektíve považovať za šokantný exhibicionizmus. Tým je pre mňa "poviedka" o domine a jej otrokovi, kde vidno skutočne všetko a mám pocit, že dopad filmu by bol väčší bez nej. Seidl boduje v kvázi jemne ironickej a trochu zhovievavej kritike spoločnosti, ktorá je však veľmi zdrvujúca. Nemyslime si, že toto sú vzorky priemerných rakúšanov (a ľudí všeobecne), ale bez vetra sa ani lístok nepohne... (14.09.2015)

Film, který chytne za koule. Nahlížet se Seidlem do rakouských sklepení je audiovizuální obdobou čtení diskuzí na zpravodajských serverech. Zvrhle zábavné i děsivé zároveň. Fakt, že podobnou koncentraci exotů nenajdete ani ve všech reality show na Nově a Primě dohromady, vyvolává podezření z účelové snahy šokovat. Domnívám se ale, že pro Seidla jsou sklepy obecně uplatnitelnou metaforou fyzického i myšlenkového uzavření se před okolním světem. Více z aktérů vypráví o tom, jak jej zklamal minulý život „tam venku“ a jak teprve „tady dole“, mimo zraky společnosti mohou k plnému uspokojení ukájet své choutky, ať už jde o oprašování nacistických artefaktů, vytahování umělohmotných mimin z krabic od bot nebo spanking (jedna z normálnějších sexuálních praktik, které zde uvidíte). Také dechová kapela hrající venku je pokaždé orámována vjezdem do garáže, který tak pomyslně vymezuje myšlenkový horizont natáčených lidí. Uzavřenost do vlastního světa a neochota přijímat podněty odporující vytvořenému světonázoru je, obávám se, zásluhou internetu stále silnější. Snadno si lze namísto figury stojící uprostřed dokonale symetrických záběrových kompozic představit člověka sedícího před monitorem. Podobně jako u internetových diskutérů je také u aktérů Ve sklepě patrná – navzdory touze nepouštět svůj vykonstruovaný mikrosvět poněkud paradoxní – vyšší míra exhibicionismu. Nestačí, že máte hlavu plnou fašisticko-sexistických názorů. Třeba je někde s hrdostí vyblít. Bez ohledu na stupeň inscenovanosti některých situací jsem u žádného ze sociálních herců nezaznamenal náznak studu nebo nejistoty ohledně jeho způsobu trávení volného času. Některé úchylky nás zkrátka přesahují natolik, že nám na ně omezený prostor vlastního vědomí (a podvědomí) nestačí. Stejně jako je slečně v posledním záběru filmu očividně malá klec, do které se nechala zavřít. 75% (16.10.2015)

Mé první přímé sestkání s tvorbou Ulricha Seidla, kolem které jsem vždycky jen tak kroužila a teď konečně měla díky HBO Max možnost do ní zabřednout. Začala jsem dokumentem, jenž není tak úplně typickým dokumentem, jaké znáte z ČT2. Tohle je drze a explicitně naladěná sonda do životů zajímavých lidských postaviček, které se nebojí otevřeně sdílet a názorně ukazovat svá sklepní tajemství. Vizuální živé obrazy perfektně reflektují a rámují syrovost zdejšího tématu. Pro někoho bude mít tento dokument nulovou hodnotu, jelikož nelze říct, že vás nějak doživotně obohatí a tím, že Seidl sám o sobě je dost kontroverzní tvůrce, dá se na tuto látku pochopit jakýkoliv názor. (13.02.2024)

Statické kompozice tvoří jakoby neemoční obraz soukromého světa. Ne, že bych byl překvapen. Spíše to působí tak, že tam nemáte být. Vlastně jste takový kolemjdoucí, který náhodou vidí třeba sado maso ve sklepě, nebo fanouška dechovky - nacismu. Někdy mám pocit, že čím jste více fyzicky odpudivější, tím větší prasečinky provozujete :) ...to jistě není náhoda (Pan Otrok a jeho služba - suverénně nejatraktivnější materiál ze všech). 68%. (26.01.2016)

Do filmu jsem šel aniž bych věděl kdo ho natočil, ale už po pár minutách mi bylo jasný, že v tom má prsty Ulrich Seidl. Forma vyprávění je podobná jako u jeho staršího filmu Psí dny. Opět máme možnost sledovat pestrou škálu rakouských obyvatel a jejich kostlivce schovávající nikoliv ve skříni, ale ve sklepě. Podle mě ale tenhle kousek nemá takovou sílu a nedosahuje takových kvalit jako film Psí dny. Kdybych neviděl film Psí dny určitě bych hodnotil vyšším počtem hvězd, ale takhle mě to už nijak zvlášť nemohlo překvapit. Navíc tady bylo na můj vkus moc dechovky. Proto je mé hodnocení 4 slabší hvězdy. (21.03.2016)