Ján Hus

Každý film (včetně těch s historickými náměty) vypovídá především o době svého vzniku. Takže vzlykání po výpravnosti, barvitosti a exaltovanosti Vávrova opusu je svým způsobem vzlykání po 50.letech. Tento Jan Hus je z pozice scénáře zakotven v 80.letech, kdy chartisté upozorňovali na rozpory mezi státními proklamacemi a totalitní praxí. Co se týká nejžhavější současnosti, vypovídá o tom, že na podobné projekty není dost peněz, a tak se musí různě "čarovat" (což tvůrcům v mých očích vychází docela slušně, i když pořádný CGI záběr na středověkou Prahu by nezaškodil). A pochvala navrch za to, že v příběhu Jana Husa zbylo poměrně dost místa i na Jeronýma Pražského. (01.06.2015)

Bilance tohoto díla je v mnohém bilancí polistopadové umělecké dramatické tvorby vůbec. Není náhodou, že do třídílné televizní inscenace bylo vloženo mnoho nesporné práce a úsilí dvou příslušníků dvou starších generací (mezi Kantůrkovou a Svobodou je věkový rozdíl 15 let). Snaha o dokumentárnost a přesnost dobových, zejména ideových reálií je kontraproduktivní. Nemá smysl popírat, že Hus byl hluboce věřící křesťan a že žil a myslel v náboženských kategoriích; stejně tak je ale nešťastné, když se v nich utone přespříliš. To, co je na Husovi a jeho památce podstatné, tkví v něčem jiném. V tom, čím a jak přesáhl svou dobu. V tom Vávra zůstává nedostižným právě proto, že důsledně respektuje Palackého, Masaryka a Jiráska. Je to vztažitelné i na pojetí Husovy postavy. Štěpánkův Hus je mužem zástupů, strhujícím řečníkem, mužem, který plane, a proto za ním jdou zástupy. Tím spíše, že je mužem lidským, chybujícím; že jeho světectví je skrnaskrz lidským. Hádkův Hus je cosi mezi dospěvším Jeníkem Ratkinem a introvertním intelektuálem nové doby. Jako Husovo osobní alter ego je výtečný, jako alternativa ke Štěpánkovu výkonu neobstojí. Naopak pozoruhodná a působivá je gradace závěrečného dílu. Hus v ní vstupuje do věčnosti; neznámý kněz se mění v nadčasový symbol, oběť justiční vraždy vítězí nad koncilem, který v některých ohledech usiluje o totéž jako český mučedník ctnosti a pravdy. Z druhé strany je televizní Hus nesporným vrcholem české televizní polistopadové dramatické tvorby a přináší i nejedno významné dokreslení detailů velkolepé Vávrovy a Mackovy fresky. Svoboda v plné kondici - a tady se tak představuje - je víc než filmový řemeslník; výkon, který odvedl, je dílem zralého umělce. Tragické husovské výročí - v mezích naší doby - bylo uctěno důstojným způsobem. Součástí tohoto nesamozřejmého úspěchu je i skutečnost, že jinou cestou potvrdilo výjimečnost zatracované vávrovské husitské trilogie. A s ní i celý vzmach českého národního hnutí v předminulém a minulém století. A tak to, co Česká televize nabídla, je až překvapivě silné a v daných podmínkách vlastně velmi zdařilé. Je to podstatně víc, než jsme mohli čekat. (02.06.2015)

Film má svoje klady aj zápory. Film musel byť natočený, to je bez debaty, 600 rokov od upálenia Jana Husa, to je už nejaká národná udalosť, a to aj v tak ateisticky založenej českej spoločnosti. Výkon Milana Kňažka vyčnieva nad ostatnými hercami. Takisto sa mi páčila (nielen fyzicky) Marika Šoposká. Naopak, Matěj Hádek sa nejak do hlavnej role nehodil. A ešte v takej podobe. Nikto presne nevie ako Jan Hus v skutočnosti vyzeral. Prvé podobizne na obrazoch vznikli až skoro o 100 rokov po jeho smrti. V každom prípade stredovekí umelci ho videli bez výnimky s bradou, takže je na zamyslenie, že asi v tej dobe takto skutočne kňazi vyzerali. Okrem odpornej hudby, čo tu bolo spomenuté už veľakrát, je nutné povedať, že film bol jasne orientovaný proticirkevne až so snahou očito ju prehnane ukázať v tom najhoršom svetle, čo nie je celkom k dobru, pretože to bolo sílené. Takisto na kázaniach Jana Husa sa v dobe najväčšej slávy schádzali tisícky ľudí, vo filme ich vidíme sotva 50. A nakoniec by som rád upresnil tému odpustkov v stredoveku. Odpustky sa nekupovali na odpustenie hriechov minulých, súčasných a budúcich, oni ani nemali moc odpúšťať, naopak, bez odpustenia hriechov nemali platnosť. Jan Hus sa preto nestaval proti predaju odpustkov, on sa staval proti odpustkom ako takým, pretože podľa neho pápež nemá možnosť vedieť, či boli hriechy odpustené, to vie len Boh. Ide teda o filozofickú tému a obsah. (25.01.2016)

První díl zas taková mizérie není, historické prostředí funguje dobře a maskuje i ten neinvenční styl filmařiny, jako je například statická kamera a záběry přímo do ksichtu. Největší WTF prvního dílu je však dramatická hudba hrající minimálně ve dvou momentech. Hudba s prvky moderní hudby z doby patnáctého století? Dobrej tah.. Michaeli Kocábe. (30.05.2015)

Hlavní je tvářit se světově, výsledky práce jsou vedlejší. Na jednu stranu tvůrci nechají Kocába, aby se utrhl ze řetězu a rval tam jeden nevhodný motiv za druhým, ale na druhou nemají koule na odbočení ze zajetých kolejí a znovu nechají všechny postavy, aby hovořily vznešenou divadelní mluvou, která na této planetě v reálu nikdy nefrčela. Na to člověk nemusí mít Kámen mudrců, stačí sledovat, jak přirozeně tento projev působí. Další krokem ke světovosti je nechat německé postavy mluvit německy, i když jen některé, ale třeba ty italské pro větší pohodlí česky. Pěstí na oko je pak obsazení postavy, která celou dobu mluví německy za každou cenu známým českým hercem, jehož předabování však značí, že německy neumí. Nechat nováckému ochotníkovi jednu z předních rolí je pak kiksem asi úplně největším, jeho jméno neznám, není pro to důvod. Hádkův dobrácký projev je i tady přesvědčivý, ale na roli jednoho z největších myslitelů českých dějin jen to skutečně nestačí. Ovace nad Javorským mě nechávají naprosto klidným, možná jediný, kdo z toho nevyšel jako někdo z komparzu, byl Kňažko. Největší prasárnou je samozřejmě scénář. Zmatené skákání v kupě postav, které sice pořád něco melou, ale vlastně nic neříkají a šťourání se v různých tématech bez jasných výsledků, značí velkou neschopnost. Takový film dějepisné analfabety nemá šanci oslovit a ty vzdělanější unudí k smrti. (31.05.2015)