Mami!

XAVIER DOLAN je mladý režisér,mladší ako ja a už nakrúca snímky,ktoré človeka priklincujú k sedačke od úvodných tituliek až po tragický záver,vlastne som intenzívne premýšľal ako sa bude vyvíjať vzťah matky a SYNA,doplnený o POMOC šarmantnej,ale tichej susedky... Matka Diane si zoberie domov syna Stevea,a to z ústavu,ktorého problémom je absolútne nevyspytateľné svojské správanie,ktoré matku predsúva do pozície robota,ktorý musí byť v pohotovosti 24 hodín nonstop.V čom spočíva Steveov výbuch hnevu? Má diagnózu ADHD,čo znamená z anglického prekladu: Porucha pozornosti sprevádzaná hyperaktivitou... Takíto jedinci všade na SVETE majú problém sústrediť sa,majú v sebe veľký hnev,rýchle zmeny nálad,prudkosť,výbušnosť,potom sa chovajú ako zver,že by každého,kto im stojí v ceste jednoducho zvalcovali,vulgarizmami taktiež útočia,ktoré sú také šťavnaté,že i dospelý človek by sa mal čo učiť.DE-FACTO vulgárni sú obidvaja,t.j matka so synom si navzájom vymieňajú slová,ktoré by slabšieho jedinca dávno spacifikovali ako nič... Synovi preskočí v hlave,matku chce asi uškrtiť,v tom mu matka reflexívne buchne predmetom po hlave,aby sa mohla nadýchať...Vzťah na NULE,aby sa raz objavila pri dverách do budúcnosti obetavá suseda Kyla,ktorú som úprimne obdivoval,že sa podujať na priateľstvo problémovej rodiny,kde SYN nie je nikdy ochotný predvídať,čo urobí nabudúce...Raz je milučký,inokedy by zabil mihnutím oka! Ostal som ako nemý pri scénach,ktoré chcela Diane mať vo svojej predstavivosti,ktoré by ju urobili šťastnou,t.j syna by mala konečne normálneho,áno býval občas v pohode,ale takýchto okamihov zase veľa nie je.Vrátim sa k susede Kyle,ktorá má taktiež poruchu reči,ktorá jej bráni rozprávať ako bežný človek,koktá,ale ako sa zoznámi s Desprésovcami,tak koktanie pomaly prestáva,dokáže sa zabaviť,odreagovať sa,niekedy som nerozumel,prečo to všetko robí... Herecké výkony sú vo všetkých troch protagonistoch absolútne realistické,obdivuhodné,vierohodné,geniálne,občas vie režisér film zbytočne natiahnuť,že by sa patrilo strihať,ale prepáčite mu to vo vyhrotených situáciach,alebo taktiež v pohodičkových,keď sa naši hrdinovia vedia uvolniť. Popri hercoch,režisérovi,či kameramanovi si zaslúži pozornosť a posluch emotívny SOUNDTRACK. Brilantne urobený film Xaviera Dolana,ktorého filmografiu budem odteraz pozornejšie sledovať,alebo sa vrátim ku starším počinom... Za posledné roky si nepamätám film,ktorý by ma takto zasiahol... (21.06.2015)

Od začátku do poslední klapky to byl výborný film se vším všudy. Neotřelý námět, dokonalá herecká sestava stávající ze tří osob, maximálně působivý soundtrack. Pravdou je, že na konci mně tekly slzy jak hrách a to se mně až tak často při mé velké sledovanosti dramatických žánrů nestává. Ani jedna z těch tří postav nebyla v relativně normální psychické pohodě a to nemluvím o Stevovi, který trpěl hyperkinetickou poruchou. Pro mě bylo podstatné, že jejich vnitřní bolest vyzařovala snad z každého jejich nádechu a výdechu. Kamera byla vynikající, protože dokázala jejich pocity nasnímat s obrovským citem pro danou situaci. Když se zmíním třeba o momentu, kdy byla máma se synem a s pofidérním advokátem v restauraci, následný zpěv Steva a vzápětí matčin zoufalý výkřik plný bolesti do tmy a ticha, tak to byl tak silný, emocionální zářez do srdce, který si budu dlouho pamatovat. A konec vygradoval do té nejvyšší laťky zoufalosti, bolesti a beznaděje. A ano, souhlasím s tím, že i ojedinělý formát mohl přispět k tak intenzivnímu zážitku. Po herecké stránce mohu už jen tleskat. Bravo Anne, Oliviere a Suzanne ! (14.06.2015)

Mno byl jsem na to zvědavej, ale moc mi to nesedlo. Originální? No možná originální formou provedení, ale obsahem už nikoliv. Pro mě dost klišoidní. Synek je až moc velkej čuráček a jeho máma to střídavě zvládá až nezvládá někdy až z nepřirozenou grácií. Jako neříkám, že pár scének mě vulgaritou a jistou ujetostí nezabavilo, ale jako celek mě to nic nedalo a ta zbytečně přehnaná délka tomu taky zrovna nepřidala.40% (26.06.2015)

Formát obrazu zachycující psychické rozpoložení hlavní postavy? Geniální. Jako celek však Mommy postrádá videoklipovou údernost a naléhavost předchozích Dolanových filmů, byť herecky jde o další strhující koncert na hraně možností. Jen už je příliš formálně uhlazený a dopilovaný k dokonalosti na to, aby dosáhl "mladické" dravosti Imaginárních lásek nebo Laurence Anyways. (10.07.2014)

Dolan nahlíží napětí mezi synem a matkou z opačné perspektivy než ve svém debutu. Vyprávění strukturuje Dianina touha vydobít si prostor pro sebe samu a přitom nenarušit křehké spojenectví se Stevem. Pro postavy (a možná i pro diváka nepřipraveného na teatrální herectví a stylistické excesy) jde o vysilující cyklus hysterických hádek a následných usmíření, z něhož navenek nevede cesta pryč. Okamžiky absolutní svobody trvají krátce, ale díky souhře duševních stavů hrdinů a volených stylistických prostředků jsou nesmírně intenzivní. Dolanova formální nedisciplinovanost možná je pouze projevem režisérovy potřeby předvádět se, zároveň ji nicméně můžeme číst jako vyjádření chaotické změti rolí, které Steve a Diane musejí ztvárňovat při konfrontaci s vnějším, méně melodramaticky excesivním světem. Kýčovité videoklipové sekvence, obhroublý humor nebo pozdrav Kevinu McCallisterovi podle mne odrážejí vnitřní svět postav, nikoli jen Dolanovu filmařskou neukázněnost. Nadhled film na chvíli ztrácí ve druhé polovině, jejíž otravně exhibiční charakter nicméně vykupuje podvratné finále. K naplnění schématu mateřského melodramatu, jako které se film dosud tvářil, dochází pouze ve snové sekvenci. Skutečné zakončení filmu je přinejmenším stejně ambivalentní jako konec Truffautova Nikdo mne nemá rád, k němuž zdejší poslední záběr odkazuje. Více zde. 75% (30.12.2014)