Homár

Známými herci obsazený a v jádru poměrně srozumitelný příběh zakázané lásky sice je divácky nejpřístupnějším Lanthimosovým filmem, ale současně satiricky srovnatelně ostrý, vizuálně vyhraněný a žánrově nezařaditelný jako jeho dřívější tvorba, určená výhradně pro festivalový okruh. ___ Užití statických záběrů, vybledlých chladných barev a úryvků smyčcových kvartetů z klasických skladeb dodává absurdní zápletce znepokojivé podtóny a připravuje nás na projevy pudové agrese, šokující i navzdory tomu, že většinu z nich přímo nevidíme. Scény smrti a umírání jsou přitom natočeny se stejným chladem jako dialogy, odříkávané herci bez náznaku jakékoli emoce (což je činí ještě vtipnějšími). Humr je v důsledku divný také tím, že na svou divnost neupozorňuje. Transformace lidí ve zvířata se zdá být stejně samozřejmou, jako pravidelné pořádání honů na samotáře. ___ Každý protest má ale svá vlastní pravidla, která mohou být nakonec stejně restriktivní jako ta, proti nimž jsme se původně vymezovali, což je vidět ve druhé polovině filmu. Ideologii páru nahrazuje ideologie krajního individualismu. Kdo v hledání partnera neuspěl je paradoxně trestán tím, že si partnera najít nesmí. Největší zlo zde podobně jako v Mechanickém pomeranči spočívá v nemožnosti svobodné volby. Kdo ztrácí možnost rozhodovat sám za sebe, přichází zároveň o svou individualitu. Přesně to je cílem všech represivních systémů, včetně toho, který pro svůj film vymyslel Lanthimos. ___ Tím, že Lanthimos prospěchářskou logiku mezilidské interakce dovádí do extrémů, obnažuje mechanismy, díky kterým alespoň navenek fungují nejen vztahy, ale v podstatě celá společnost. Člověk je podle jeho pochmurné vize odsouzen k nesvobodě vyplývající z nepolevujícího strachu, co si o něm (po)myslí druzí. Alespoň krátkodobým řešením neuspokojivého partnerského soužití je vymyšlení vlastního způsobu komunikace, který se neřídí dominantní ideologií a nevychází z pravidel, jež jsou sociálním konstruktem (ačkoli je vnímáme jako něco přirozeného). ___ Hermeticky uzavřený člověčí mikrokosmus Lanthimosovi stejně jako ve Špičáku a Alpách slouží na způsob experimentální laboratoře, ve které se dějí myšlenkově podnětné věci, jež ale dost dobře nedrží při sobě z vypravěčského hlediska. Částečně šlo jistě o záměr. Užití různých zcizovacích prostředků (vševědoucí vypravěčka, kontrapunkt hudby a obrazu) nás neustále vytrhává z vyprávění, znemožňuje nám, abychom si film jednoduše užili. Postupně ale může přerůst v nezájem o postavy i toho, čím procházejí. ___ Úvahy, k nimž Humr inspiruje, nás zaměstnávají více než příběh, který vypráví. Dokladem, že lze natočit zábavný, divácky relativně přístupný a emocionálně vtahující film, který si zároveň od postav drží patřičný odstup a ve výsledku pracuje více s myšlenkami než s emocemi, je pro mne z nedávna Anomalisa. Její hrdina je rovněž trestán za své osamocení, jen méně viditelným způsobem než David. 80% Zajímavé komentáře: Anderton, ScarPoul (03.04.2016)

Do první poloviny cáklá romantická komedie maskovaná za komplexní artový drama, u který jsem se prořehtal až k sousedům. Je to tak blbý a nápaditý, až je to (skoro) dokonalý. Škoda, že se film ke konci promění z odsýpajícího situačního tyjátru na nudné a ryze filozofické tlachání o tom, nakolik je důležité mít vztah založený na spontánnosti. Přitom tu paradoxně vidím ohromný potenciál na vytvoření atypického britského seriálu s nekompromisním hrubozrnným hum(o)rem... (05.03.2016)

Něco jako bizarní romantický thriller natočený s klinicky chladným odstupem. I herci hrají všichni podobně odosobněným způsobem, takže to vypadá opravdu divně. Jako všechno ostatní: použití úryvků klasické hudby či použití komentáře, aby zopakoval dialog, který jsme právě slyšeli. Ale rozhodně je to dost originální dystopická satira (existuje vůbec takový žánr?). (27.01.2024)

Zpočátku fajn, vůbec jsem netušil wocogou a tak jsem si užíval tu bizardnost prostředí a zvrácená pravidla. Po přestěhování děje z hotelu mě docvaklo o co se jedná a film pro mě ztratil na zajímavosti. Pro milovníky zvláštních filmů určitě doporučuji. Colin Farrell už dlouho takhle dobře nezahrál. Závěr nejednoznačný. 60% (19.03.2016)

Tomuto „skvostu“ bych rozhodně trochu upravil distribuční název, a to vyškrtnutím počátečního „H“, protáhnutím „u“ a osazením „d“ na konec. Takový titul by daleko lépe charakterizoval ubíjející hemoroidiádu, která dokazuje, že hranice mezi snesitelným bizárem a úmornou artovou pičovinou pro ufony je opravdu tenká. Úmrd slouží výhradně k ukájení uměleckých ambicí nějakého patrně patologicky osamělého řeckého narkáče, jemuž piko vnuklo „fuckt hustou“ existenciální sci-fi vizi dekadentně upadajícího lidstva. Ta spočívá v represivně vynucené ultimativní seznamce „Najdi si partnera, nebo tě proměníme v tapíra!“. Aby ten absurdní kýbl sraček alespoň nějak udržel pohromadě, musel jej náš milý Jorgos Šňupakis dovybavit vskutku neprůstřelnou premisou, že se v blízké budoucnosti začneme všichni chovat jako totální kokoti. Výsledkem je ukrutný pomatený blivajz, táhnoucí se jako tchýnin chrchel, s asi třemi explicitně šokujícími momenty, které však zdaleka nevyváží ty dvě hodiny, během nichž se člověk modlí, aby měl oplechovanou prdel. A nevytrhl to ani jako o život hrající fešácký Kolín, ani rozkokošná Ráchel, od které bych si i v jejích devětačtyřiceti klidně nechal zahřát pneumatiky před velkou cenou, a vůbec by nemusela škemrat. S kapesníkem napuštěným nějakým výživným syntetickým rozpouštědlem bych to možná viděl optimističtěji a zajisté si vychutnal ty přehršle skrytých metafor, artových jinotajů a hlubokých filosofických mouder, ale nedávno jsem odmašťoval plot, takže došlo. (13.01.2020)