Whiplash

Znervózňuje mě přítomnost Whiplashe na Oscarech, protože bych byl rád, kdyby si filmy tohoto ražení zachovaly svojí spontánnost, přímost a jednoduchost a nepropadly akademickým kalkulům. Whiplash je každopádně povedený kousek, hodně precizní. Možná se mohl Chazelle režijně ještě trochu víc odvázat, protože pasáže plné zajímavých obrazů střídají ty až zbytečně umírněné. Možná je to ale na druhou stranu dobře, že se ten film i přes tolik možností nestal ničí exhibicí a především vypráví svůj příběh o posedlosti. (28.01.2015)

Přiznávám, že než jsem chytla ten správný takt a srdce se mně rozbubnovalo v tom správném tempu, tak mně to chvíli trvalo. Pak to ovšem nabralo takové grády a jiskření mezi Fletcherem a Andrewem, kdy jsem jen nevěřícně zírala na to nadšení, zápal, zlobu, vztek, krev a dokonalou konfrontaci mezi oběma, kterou jsem už dlouho ve filmu neviděla. Kdo by to do toho klučiny Milese řekl, já tedy rozhodně ne, ale dal do toho maximum a já mu tleskám. Závěrečné finále nemělo chybu !! Simmonse nemám taky moc v povědomí, ale zahrál kontroverzního dirigenta maximálně přesvědčivě, takže jsem ho brala se vším všudy. A jen tak mimochodem mě v jednu chvilku při sledování Milese za těmi bubny bleskla hlavou myšlenka, že by se bicí výborně uplatnily v posilovnách, v nějakých uzavřených boxech a strčily by hravě do kapsy kdejaký posilovací přístroj:-) (15.01.2015)

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2 (06.01.2015)

Hm, neviem k tomu moc zaujať postoj. Aj keď bol hlavný hrdina dosť nesympatický a všetko zlé si (relatívne) zaslúžil (moc neuznávam až takúto posadnutosť, je to psycho), dalo sa jeho pohnútkam, motiváciám relatívne dosť dobre a ľahko rozumieť. To J.K. Simmons je vskutku démonický a škoda, že s takou kondičkou nehral v nejakom akčnom filme. Ale uňho je to jasnejšie: je to hajzel, ktorý ničí svoje okolie a každého šikanuje. Zo scény z baru sa dá súdiť, že sa tým síce snaží robiť talentovaným ľuďom službu, ale v skutočnosti je to sku*vený mamľas. Takýchto ľudí ja neuznávam, sú to zlí ľudia, ktorí si myslia, že robia dobré veci. Ale nerobia. Ničia ľudské životy. Napriek tomu je J.K. Simmons skvelý, ale proste ma film s takouto sviňou v hlavnej úlohe fakt nebaví. Whiplash pritom nie je zlý, či nevydarený. Vo viacerých okamihoch strhne a zaujme (večera, bar, finále, rozchod, bitka, autonehoda). Ale jednoducho ako celok ma nejako extra nenadchol, nestrhol, nezaujal. Na môj vkus je príliš „zlý“. Produkcia: Jason Reitman. (02.07.2017)

Archetypálně velice podobné Formanovu Amádeovi, jen v modernějším, jazzovém kabátku. Což je samozřejmě kompliment. Téma výjimečného talentu, který se tvrdě střetává s průměrností reality, a s ním spjaté arogance jeho nositele, sžíravá ctižádost, která v člověku dusí všechny jeho ostatní hodnoty a potřeby (v konečném důsledku snad i lásku)... Člověk obdivně žasne, o čem všem se dá pojednat ve filmu o bubeníkovi :) Miles Teller zvládl hlavní roli úchvatně, tělem i duší, přesto si po roce budete asi pamatovat spíš postavu tyranického mentora Fletchera v podání J. K. Simmonse, který tady předvádí "svůj rejstřík" tak, že vám z toho upadává čelist. A samozřejmě - velký respekt autoru tohohle úchvatného Malého Velkého filmu, Damienu Chazellemu. Whiplash! 90% (27.01.2015)