Ako nikdy

Psychologické drama, které je těžko stravitelnou sondu do myšlenkových pochodů postav, jejich vztahů, motivací a konfliktů. Vynikající herecké výkony Petry Špalkové, Jiřího Schmitzera a Taťjany Medvecké se snoubí se skvělým scénářem debutující autorky a s přesnou režií Zdeňka Tyce, kterému se evidentně podařilo nekompromisně realizovat svou vizi. Postavy jsou mimořádně dobře napsané a dialogy inteligentní. Jako nikdy je výjimečný český film nebývalých kvalit. (04.07.2014)

Zdeněk Tyc je nevyzpytatelný - občas šlápne bolestně vedle (UŽ, El paso), občas se mu podaří zabodovat (Vojtěch, řečený sirotek, Smradi). Jako nikdy je naštěstí druhý ze případů. Díky pozoruhodnému scénáři Markéty Bidlasové se podařilo vytvořit přirozeně se rozvíjející vztahové drama, které má daleko k srdceryvným konstrukcím a zaměřuje se na mnohostranné vykreslení zvláštního vesmíru kolem umírajícího malíře, jenž se s kreativního člověka stává jakousi černou dírou vysávající život ze svého bezprostředního okolí. Naštěstí tradiční ženské spiklenectví a sounáležitost jsou natolik silné, že v magickém venkovském domě nadále vládne kontinuita a vyrovnaná atmosféra, kterou nedokáží zlomit ani občasné záchvaty slabosti, nedorozumění a hořkost z nenaplněného života. Především vykreslení starého venkovského domu plného nevšedních obrazů, soch, starých kusů nábytku a tajuplných zákoutí dodává dramatu silnou atmosféru i punc originality, zvláště když dané prostředí vyvolává až iracionální okamžiky povznášející značně evokativní vyprávění. Díky naprosto vyrovnaným hereckým výkonům v čele s Petrou Špalkovou a Taťánou Medveckou ani občasná dialogová či motivická zaškobrtnutí ani tolik nezabolí (například trochu zbytečný motiv nemožného citového prožitku u postavy mladé dívky, vrcholící příliš explicitním písňovým doprovodem) a právě díky nasazení všech zúčastněných se podařilo plně a hlavně uvěřitelně dotvořit sjednotit složitou strukturu náznaků a na sobě nezávislých momentů. Myslím, že zejména v ženských kategoriích bude při letošním udílení cen poměrně jasno. (17.09.2013)

Opravte mě, jestli se mýlím, ale u filmu o umírajícím člověku by mi asi nemělo být jedno, jak to s ním nakonec dopadne...? Právě tohle je moje největší výtka, i když nemám radu, jak by to bývalo šlo napravit. Každopádně ocenit si film zaslouží, jednak za povedenou debatu s autory po projekci, především ale za látku, jakou zpracovává. Když do našich kin přijde český film, který není o válce nebo komickou komerční sračkou, je to vždy chvíle pro otevření šampusu. (21.09.2013)

Zdeněk Tyc a další setkání s depresí, smrtí, individualismem, silnými hereckými výkony a velmi zajímavými dialogy. Etudky Špalkové a Medvecké skutečně často připomínají sehraný divadelní duet, Schmitzer si skrze roli jen existuje a závěr je skutečně plnohodnotná katarze. Takže by se nám Zdeněk skutečně našel? Cesty jeho kariéry jsou skutečně křivolaké. (01.08.2015)

Obsahuje SPOILERy. Dle mého soudu by měl každý snímek zanechat v divákovi nějaký dojem. Buď pozitivní, negativní a nebo nějaký jiný. Ale smutek z toho, že umírá Jiří Schmitzer alias Vladimír Holas se nějak nedostavil. Celou dobu jsem si říkala - proč se vlastně na tenhle film díváš, když ti nic neříká? Jednoduše mě akorát zajímalo jak se s tím vyrovná postava Karly, která kromě toho nemocného budižkničemu neměla vůbec nikoho. Nějakým svým nezkušeným způsobem trochu chápu ženu, která když přijde o dítě, tak cítí prázdnotu a potřebuje ji něčím zaplnit. Ovšem by mě ani ve snu nenapadlo, že by to měl být starý nemohoucí a mrzutý chlap. Konec? Naprosto nesmyslný a trochu nucený. Jednoduše řečeno - kategorie psychologický se mi tam nehodí podobně jako nedokážu uvěřit, že Schmitzer je syn pana Sováka. (01.02.2014)