Nebraska

"Starý človek - hotový kokot..." Túto pamätnú hlášku môjho bývalého podstatne staršieho nadriadeného citujem rád. Život s hlavou a mozgom, ktorý prestáva slúžiť nie je jednoduchý hlavne pre rodinu a blízkych príbuzných. Čiernobiela road movie, ktorá sa ako trefne poznamenal Malarkey možno zbytočne hrá na umenie, ponúka príbeh, ktorý nie je drámou ani komédiou, ale vyberá si niečo z každého z týchto žánrov a vo výsledku je film takmer bezchybnou sondou do života jednej rodiny, ktorá má po dlhšom čase príležitosť si veci vydebatovať. Ten nesilený humor ma vážne bavil. Dvojica podarených bratrancov mi sadla najviac. Kto by ich nechcel mať v rodine, že? Od úvodu je jasné, ako zbytočná cesta to je, ale ako to vo väčšine road movie býva, je samotná cesta dôležitejšia ako cieľ. Ak vám to trochu pripomenulo Príbeh Alvina Straighta , tak nie ste sami. Naoko "obyčajný" film bez trikov, streľby a výbuchov si svoju oscarovú nomináciu zaslúžil. A dá se to i bez peňez. (takmer.) 80%. (09.03.2014)

Po úvodních minutách jsem byl připraven učinit s Nebraskou krátky proces. Putování pomateného Woodyho mě nechávalo značně lhostejným. Jenže to by byla chyba! Postupem času začnou být scény zábavné a to hlavně v momentech kdy se na sebe vrší situace, které zábavnost posunují stále dál. Například kdy neustále přibývá rodinných členů v obyváku, kteří sledují telku, celá ta situace kolem výherního losu (pochlubení v hospodě, fotka do novin, článek). Situace kolem Woodyho se stává místy neudržitelnou. Tomuto chlápkovi je to nicméně stále tak nějak šumák. Hlavně když si může dát svoje pivko. Samozřejmě mě zajímalo, kterak tohle všechno může skončit. 80% (03.03.2014)

Mnoho ľudí túži po výhrach, ktoré nikdy nedostanú - na tom sú založené všetky lotérie, herne aj hracie automaty. Niekedy však prostredníctvom túžby po výhre je možné dostať niečo celkom iné - vzájomné poznanie jeden druhého. V čiernobielej road movie o ceste za chimérou, plnej svojrázneho, no trefného a neuhýbajúceho humoru sa presne toto medzi mlčanlivým otcom, čo si ľúbi vypiť a synom, ktorého opustila frajerka, odohrá. Okrem toho je v Nebraske trefne vystihnutý život na americký spôsob vo vnútrozemí - v ľubovoľnej dedinke, neoplývajúcej turistami ani blízkosťou prírodnej atrakcie. (18.11.2013)

„Co kdybychom se jeli podívat na Mount Rushmore?„ / „Je to jen hromada kamení. (...) Nepřijde mi to hotový. Vypadá to, jako by to někoho ani nebavilo dělat. Jediný Washington má nějaké to oblečení, jinak to odflákli. Lincoln nemá ani ucho!“  Takovými vtipně výstižnými hláškami, uštěpačnými postřehy a svébytný pohledem na život oplývá hlavní hrdina. Bavilo mě, jak již lehce senilní Woody v podání Bruce Derna nešetří sebejistým nadhledem ani v trpkých situacích, co chvíli mě úspěšně rozesmíval, ač mi záhy v daných scénách (či později při vzpomínce na ně) došlo, jak se situace reálně má, třeba jak ten úraz v bytě měl navzdory prvnímu tvrzení vážný důsledek, jaký smutek se skrývá za Woodyho alkoholismem, přestože v jeden okamžik působí, že oproti svému synovi pije již výhradně s gustem a radostí. Woodyho žena posléze překvapí tak nestoudatými móresy, až si myslíte, že ti dva tvoří dokonalý pár, přestože od počátku víme, jak často odlišně asi vypadá běžná podoba jejich vztahu. V tomto filmu snad není výraznější černobílé postavy, kterou by šlo pojmenovat jedním přívlastkem, v každé se mísí různé vlastnosti, občas i cosi negativního (u Woodyho zatvrdlost, u jeho přítele Eda kapánek přetvářky a pod.), o to větší kouzlem na mě však Nebraska oplývala, když mi poskytla možnost silného soucitu snad s každou postavou. Vtipné situace a hlášky se stávají tak pevnou součástí příběhu, že s jejich odplynutím snad vždy odplynul i podnět k hlubšímu poznání postav či zamyslení se nad jistými hodnotami. Už déle jsem neviděl film, v němž by si komedie a drama tak úspěšně podávaly ruky po celou dobu a pevně si je stískaly až do nenásilně dojemného závěru. Černobílý zůstal snad jen vizuál, ten mi ovšem díky mnoha pěkným záběrům a zvláštní nezávislé atmosfére kloubící retro styl se současnými reáliemi (tak jako příběh spojil vedle sebe postavy ze dvou rodinných generací) silný dojem jen podpořil. Krásná pohlazující záležitost. [95%] (30.11.2023)

Krásný obyčejný film. Alexander Payne se znovu upnul k jednomu ze svých stěžejních témat a natočil úžasnou komorní road movie o stáří. Stejně jako ve vynikajícím podobně koncipovaném O Schmidtovi se projevil coby silně empatický tvůrce, který zaostřil svůj pohled na víceméně tabuizované téma. To, co ukazuje, je úplně jiný svět v dnešní době posedlé věčným mládím a kultem síly a krásy. Amerika z odvrácené strany. Alexander Payne navíc vybavil svůj film mimikry nezávislého filmu, o to víc můžeme jeho snímek chápat jako jeho zprávu o stavu unie. Ovšem kdesi ve vnímání svébytného režiséra se odehrál výrazný posun, ať už reflektující skutečnost či nikoliv, jestliže se totiž Jack Nicholson coby čerstvý důchodce Warren Schmidt vydával na nesmyslnou cestu přes Spojené státy za svou dcerou a jejím výsledkem byla prázdnota života seniora a tíze samoty, starý Woody Grant má na své pouti za magickou výhrou vedle sebe manželku a své dva syny, především pak toho mladšího. A to je důvod, proč tato filmová indie odysea nevyznívá pesimisticky, ale dokonce má i happyend! Platí ono okřídlené I cesta může být cíl a tahle pouť smysluplností institutu rodiny a resuscitace vztahu otec - syn nemá již posmutnělý vnitřní náboj a negativní rozměr jako výše uvedený Payneův film, ale blíží se svým vyzněním spíš kultovnímu Lynchově Příběhu Alvina Straighta. Melancholické ohlédnutí za opravdovými hodnotami a obyčejností něčeho tak zázračného, jako je lidský život... (15.04.2014)