Plechový panáček

No, nevím jestli právě batole bylo vhodným kandidátem pro animaci v době, kdy problémem pro vytvoření animace bylo takřka vše. Alespoň je dnes krásně vidět kam Pixar a vůbec celá počítačová technologie došli a je to skutečně pořádný kus cesty. Co mi u tohohle kraťasu vhnalo slzy do očí byl strach hraček pod postelí. S emocemi to v Pixaru měli už tenkrát a to možná lépe než dnes. (07.09.2009)

první kraťasy z dílen pixaru sloužily pouze jako ukázky možností počítačové animace... a je to na nich vidět... narozdíl od dnešních kraťasů jsou bez výrazného nápadu a závěrečné pointy.. nešťastným rozhodnutím v případě kousku tin toy je přítomnost batolete, nedokonalost animace se v případě zobrazení hraček ztratí, ale z toho vřeštícího prcka budu mít noční můry... (23.05.2010)

Zřejmě první pokus o nějaký vyrenderování něčeho živýho, aby to vypadalo realisticky, možná že to je i nasnímaný a co si budem povídat, nedopadlo to nejlíp, fakan vypadá neskutečně uměle a po pohybový stránce to taky neni zrovna vyladěný. Hračky už sou na tom líp, tam už byl Pixar i v tý době sběhlej a je to na tom vidět. Příběhově nic moc, ale dítě je fakt nebezpečný, to se povedlo pixaru navodit dokonale (09.01.2008)

Trochu děsivé, a trochu odporné. Jenže to má perfektní kouzlo, i když by to mohlo přijít mnoho lidem nekoukatelné. Pixarovské "kraťasy" pokaždé v krátkém, vtipném příběhu dokážou podat i jistou myšlenku, nebo narážku, případně ponaučení, které z toho dělá něco naprosto jedinečného ve svém oboru. Tenhle příběh speciálně je velmi specifický pro Pixar, a je můj oblíbený. (19.10.2011)

Pokud jsem tvrdil, že ve filmečku "Sen o klaunovi" se objevují motivy, které byly pro Pixar důležité, v případě snímku "Plechový panáček" to platí dvojnásob. Samozřejmě, že proto, že při prvním pohledu se nabízí srovnání s "Příběhem hraček". Samozřejmě, v hlavní roli vystupuje hračka, ale je to i v tom, jaký je zde na hračky pohled. John Lasseter k nim musí mít velmi speciální vztah a jsem si jistý, že je jeden z těch lidí, co na svoje hračky nezapomene. Asi budu také jeden z nich. Svého plyšového medvěda mám pořád v posteli a hračky nevyhazuji, to za mě musí udělat někdo jiný, a to i když jsou skutečně velmi rozbité. Líbí se mi pak, jak je na hračky nahlíženo i ve snímku "Plechový panáček". Dětskou optikou. Hračky jsou ty, co nám mají dělat radost, ale i ony mají strach. Stejně tak jsou smutné, když si s nimi nechceme hrát. Tohle všechno je součástí kraťasu "Plechový panáček", který navíc má i hororovou sekvenci, která skutečně může vyvolat mrazení, hlavně asi u dětí. Za hororovost může i skutečnost, jak je vyrenderované dítě. Není to nic moc, vypadá strašně uměle, jako panenka, což jen dokazuje, že lidská postava je přece jen na animování velmi komplikovaná. Na druhou stranu, tohle jsou pořád začátky 3D animace (chybí stíny, tvary jsou zjednodušené) a tak se musí ocenit, že se do tak komplikované postavy, jako je ta batolecí, tvůrci pustili. Co ovšem hraje prim, to je opět příběh. A hračky. Jediný pohled hraček, uhnutí očima, to ve vás vyvolá emoce, které se nemusí povést ani celovečernímu filmu, který se označuje za drama. Pro animaci další krok kupředu, stejně tak i pro animované snímky s příběhem. (19.11.2013)