Osudový kruh

Od Jean-Pierre Melvilla som videl uz Armadu Stinu, a tentokrat uz aj Y senza Nome. No a sklamalo. Na 140 minut filmu sa toho deje zufalo malo, Delon /Sicilsky Klan, Quand La femme s´en mele/ to sam neutiahne a casto je zbytocnou postavou- este k tomu aj nudi, Gian Maria Volonte /Pro hrst Dolaru, Pro Par dolaru Navic/ ma teda nijako nepresvedcil. Plus tempo je pomale, a cely film priserne dlhy, nudny a tazko stravitelny. Jo a viem aj o tom, ze k Jean-Pierre Melvillovi sa hlasi Quentin Tarantino. Nic to vsak nemeni na 40 % (04.08.2015)

Tichá 25minutová loupež je veliká laskomina, překonávající všechny pozdější napodobitele, halucinogenní scéna s ještěrkami potěšila stejně jako proti svému typu obsazený André Bourvil, ale jako celek za mě na gangsterku příliš mnoho umění a na umění příliš málo přesahu nad rámec samotného nápadu udělat pomalou nemluvnou existenciální žánrovku. Navíc jsem si až na pár výjimek (Rocco a jeho bratři, Dva muži ve městě) nějak nikdy nesedal na zadek z Delona, takže přes uznalé pokyvování hlavou těžko někdy najdu důvod těch 140 minut absolvovat znovu. (01.05.2018)

Štýlová, dusná softartová gangsterka zo starej školy pre fajnšmekrov. Prvé stretnutie s Melvillom vyšlo presne podľa mojich predstáv. I keď som o ňom zhola nič nevedel (teda okrem názoru niektorých náročnejších divákov, že sa jedná o špičkového režiséra), jeho rukopis je poznať na sto honov - teda ak sa aj jeho ostatné filmy odvíjajú v podobnom duchu. Do klasickej kriminálnej zápletky s Delonom v jednej z množstva podobných rolí dosadzuje kontúry špecifického realistického rozprávania (ktoré narúšajú len surrealistické výjavy z Jansenových nočných môr v útrobách jeho bytu) - chladne naratívny prístup bez rušivých elementov, dlhé, mlčanlivé scény, do detailu precíznymi kameramanskými technikami snímajúce každý úkon jedného z (anti)hrdinov, strohé a účelné dialógy určené len pre momenty, keď si postavy majú čo povedať. Chápem, že pre niekoho to môže byť dlhé, únavné a ťažko stráviteľné, ja som si však túto jazdu užil so všetkým, čo k nej patrí, teda sústredenou pedantnou réžiou, perfekciou, sršiacou z filmu, inklinovaniu k ázijskej filozofii, netradične rozprávanému príbehu, kde sa všetko skutočne dokonale pretne až v samotnom závere a bez výnimky brilantnými výkonmi hlavných predstaviteľov (Bourvil príjemne prekvapil). Tak prepracované dielo, v ktorom nie je nič navyše a ktoré si plynie svojim vlastným, prirodzeným realistickým tempom, často úplne bez slov a len za sprievodu minimalistických hudobných motívov, je malým zázrakom. Scéna lúpeže je tým najtichším a najdokonalejším zločinom v histórii zvukového filmu. 100% P.S.: Všimnite si výtvarnej stránky filmu, používania vertikálnych línií v interiéroch a všadeprítomných mreží (na stanici, v podniku, v banke), ktoré Coreyho prenasledujú pri jeho snahách o resocializáciu. Melvillovo majstrovské dielo, ktoré je zlatou baňou pre pisateľov a milovníkov obsiahlych interpretačných analýz, tak nenápadne podsúva ďalší význam - celý svet pre nás môže byť len jedným veľkým väzením, z ktorého niet úniku. (27.05.2014)

Tak takhle ano, takové filmy já můžu. Dobrá hudba, málo keců, věrohodní hrdinové i příběh. Udělalo mi velkou radost, že můj milovaný Demarsan (resp. De Marsan) už je zde uvedený a můžu si ho konečně zařadit do topky oblíbencýh skladatelů. Bourvil byl ve své roli komisaře Matteie zajímavý, ani mě to moc nepřekvapilo, proč by měl být pořád tak ňoumovitý, nicméně jsem mu to zase až tak stoprocentně nevěřila. Delon neoslnil, ani nezklamal, zkrátka takový starý dobrý Delon bez přídavku. Ale ona role Coreyho další přídavek nepotřebovala, takže OK. Kdo mě nejvíc dostal, byl monsieur Montand, kterého jsem v první chvíli vůbec nepoznala a který byl celou dobu naprosto úžasný a strhující. Ve vedlejší roli Paříž včetně jejích typických lamp. Nemůžu si však pomoct, ale Armáda stínů i Samuraj byl pro mě chutnější šálek kávy. (16.12.2011)

Asi v žádné jiné gangsterce není homosexualita tak manifestní. V jiných Delonových filmech o síle mužského přátelství ve světě zločinu vždy statuje nějaká ženská hvězda, která sice stojí vně mužského kruhu, ale přesto věrně uspokojuje hrdinu, protože chce být vlastněna silným chlapem. Melville si však v tomto filmu vystačí se zamilovanými pohledy mezi Delonem a Volonté. Zatímco první hodina je opravdu nirvánou, protože sledujeme muže, kteří jednají jako vyprázdněné stroje, beze slov a bez emocí, příchodem Montanda na scénu se do stroje dostává lidský prvek (ta kocovina jakoby vypadla z jiného filmu), Strojově provedená loupež s minimem ruchů a slov nirvánu zločince ovšem dovádí k dokonalosti, což je právě ilustrováno Montandovou proměnou. (31.08.2010)