Dve podoby januára

"Chytí mě, potopím tě. Chytí tebe a ty práskneš mě." Tak tohle se skutečně povedlo. O získání mých sympatií se pokusil zloděj, podvodník a vrah Chester a vyděrač Rydal. Jenže to nějak nevyšlo, protože mi oba lezli krkem a já jsem jim přál vyhrát pobyt s velkým nadrženým černochem v cele. Takže fandit nebylo komu, příběh mě nudil a Řecko to nezachránilo. (16.09.2016)

Film o setkání podvodníků s podvodníkem, který začíná uprostřed ničeho a na stejném místě končí. Jako by byl vytržený z nějakého širšího kontextu, o kterém se toho ale moc nedozvíme. S ohledem na herecké obsazení docela zklamání. Kirsten Dunst to tradičně sluší, ale to je asi všechno. Hossein Amini mě jako režisér svým debutem nepřesvědčil a zklamal mě tentokrát i jako scénárista. (27.10.2014)

Už samotná pentalogie o talentovaném panu Ripleym nedokáže obhájit tvrzení, že Patricia Highsmith používala ve svých kriminálních románech překvapivé zvraty a originální postupy (respektive toto tvrzení nemá nárok z pohledu moderní doby – její historky v náporu času s nároky na složitost struktury zkrátka neobstojí). Jenomže o tom její romány ani nikdy nebyly. Jednoduchá sjednocující linka (začínáš špatně, tak špatně skončíš) sloužila jako věšák pro studii pochybných charakterů a interakcí mezi nimi. Cynická spisovatelka neodolala a promítla do svých hrdinů představu o moderním člověku (a stavu lidstva obecně), a její zarputilost jí nedovolovala z určeného směru vybočit. Jenomže, co se dobře čte (a chápe), nemusí moc dobře fungovat na plátně. Psychologii postav dost dobře nevykreslíte z pouhých pohledů a chybějící charakterové pozadí způsobí akorát to, že divák není schopen jakékoliv empatie (a tudíž se akce na plátně stává nezáživnou – byť hezky nasnímanou -- road movie do pekla – jaký to paradox). Aminimu se nedá upřít cit pro atmosféru doby a místa, kdy svět byl z části nezmapovanou paletou poskytující možnost útěku a anonymity. To byl v podstatě také hlavní důvod, proč jsem na samotný film velmi těšil. Pokud ovšem rozpohybujete pěkné obrázky a nevdechnete jim život, jste pouze rutinér a tudíž nahraditelný. Velká filmařina se vyznačuje tím, že dokáže oživovat lidskou fantazii – technika je až na druhém místě. Highsmitiny klasické motivy (vztah otce a syna, touha po zakázaném ovoci) se vytrácejí a zůstavají skryty v pozadí (a tak člověk vlastně ani nechápe orginální název “The Two Face of January”, pokud trochu nezapátrá). Forma vítězí nad obsahem a to je v drtivé většině vždy prohra. (07.11.2014)

Navštívil jste Knossos? Proč bych tam chodil? Na Krétě jsem se narodil. Helada, země Oidipova, je koukavou, přesto tísnivou kulisou pro solidní detektivní drama, v němž mladík pase po ženě muže, který nápadně připomíná jeho otce. Film celkem úspěšně zaměstnává dvěma typy otázek. První množina souvisí s trojúhelníkem obývaným zajímavými postavami, jejichž profily jsou nedetektivně zajímavé a neurčité (a promiňte, že to prozrazuji, zůstanou takové až do konce). Druhá množina se pojí ke skvělému obsazení resp. tomu, jak se produkci podařilo do tohoto odvážně neokázalého snímku, jako stvořenému k televiznímu promítání po třiadvacáté hodině, naverbovat tak reprezentativní obsazení. Aragorn král Viggo Mortensen je zárukou kvality, Kirsten Dunst ještě spolehlivě svádí nejen hlavního hrdinu, nýbrž i diváky a skvělou práci odvedl i čím dál exponovanější Oscar Isaac. (16.09.2017)

Minimálně půl roku jsem váhal. Pak jsem viděl, že u kámošky to zabodovalo, i když vím, že ona prostě ujíždí na Viggovi. Za mě se film dá vidět. Není to žádná akční kriminálka. Příběh má docela dobrou atmosféru a možná komornější podání. A ústřední trojice rozhodně baví. Určitě se nejedná o ztracený čas, za což hovoří mých 70%. (26.02.2019)