Mzda strachu

Pro mě donedávna neznámý snímek, k jehož zhlédnutí mě přesvědčilo jméno na režisérské stoličce. Friedkin mě ještě nikdy nezklamal a nestalo se tak ani tentokrát. Netřeba ovšem rozebírat složení filmového štábu, tady jde hlavně o DĚJ! Po seznamovací první hodině se nasedá do kamionů a rozhodně to stojí za to. Nebývá zase tak častý jev, abych se přistihl, že na tohle bych mohl koukat klidně i několik hodin. Nejlepší scénou je pro mě lanový most. Tady to napětí je snad přímo hmatatelné. Konec správně nekompromisní. Tento filmový zážitek jen tak z hlavy nedostanu. PS: Prosím nikdy netočit remake, v dnešní záplavě digitálních triků by to celé působilo leda tak směšně. 80% (15.05.2014)

Film na němž vyhořela slibně rozjetá kariéra režiséra, který se do té doby počítal ke stejné lize nové hollywoodské krve jako Scorsese, Coppola, De Palma nebo Spielberg. Jak známo, Friedkin měl tehdy na kontě dva majstrštyky: Francouzskou spojku a The Exorcist. Díky nim byl považován bezmála za génia, a čekalo se s jakou peckou přijde teď. A on si vybral klasický francouzský snímek, který se rozhodl předělat ve svém typickém stylu. Celému projektu hodně věřil, a dal do něj dle vlastních slov všechno. A ono to nevyšlo. Film propadl u diváků i kritiky. Možná tehdy byli lidi na remaky citlivější než jsou teď, ale pokud bychom měli hledat ve filmové historii předělávky, které stojí za to, Friedkinova Mzda strachu by si zasloužila být v tomhle žebříčku na předních místech. Děj původního filmu je zde rozvinut o to, co v originále zůstává tajemstvím – tedy JAK se hlavní hrdinové ocitli tam, kde teď jsou, a co tomu všemu předcházelo. Snímek je natočen jako typická 70’s záležitost, a myslím, že fanoušci Francouzské spojky musí být spokojeni. U příznivců originálu je výsledný dojem už mnohem spornější... Zbytek je historie: Talentovaného režiséra neúspěch psychicky zcela zlomil. Hollywood přestal věřit ve Friedkina a Friedkin sám v sebe. Dá se říci, že už se z šoku způsobeného jednoznačným odmítnutím na všech frontách (s vyjímkou některých socialistických zemí, kam byl film následně levně prodáván) nikdy doopravdy nevzpamatoval. Proto je Sorcerer dnes tak zajímavý. Nabízí filmovému fanouškovi nejen možnost s odstupem posoudit, zda bylo dobové přijetí snímku spravedlivé, ale také se poučit, jak vrtkavou záležitostí může být štěstí, víra, talent a úspěch. ... Před pár lety běžel na ČT v rámci seriálu profilů slavných režisérů dokument o Williamu Friedkinovi. Jakmile přišla řeč na Mzdu strachu, tvůrci Vymítače ďábla se zlomil hlas, když spustil svůj lament nad zlým osudem... Sad story. True story. (21.12.2006)

V porovnání s Clouzotovou verzí o něco slabší především v úvodu, který je zoufale nudný a pro hlavní dějovou náplň nic neříkající. Pokud by jí Friedkin úplně vypustil, byla by tato verze na stejně úrovni jako ta Clouzotova, neboť samotná cesta k ropnému vrtu je zde místy daleko dramatičtější, než v předchozí verzi. Zejména přejezd přes dřevěnou lávku za vichřice je správně vyhrocený. Herecky nadprůměrné a v několika pasážích nepředvídatelné, přesto kvůli chaotickému a nudnému úvodu nemohu jít s hodnocením výš. 70% (24.05.2014)

Co vlastně tento remake přinesl nového, a proč ho točily, když originál byl úspěšný? Je nutno říci, že novější pojetí má předně výraznější exteriéry, akčnější scénář a zajímavější herecké obsazení. Tudíž vzhledem k těmto kvalitám vyniká film více ve výstavbě dějové dramatičnosti. Sice nejde o kdovíjaký umělecký zážitek, ale jednoduše řečeno, adrenalinová jízda v autech je zážitek, na který nezapomenete. (27.12.2011)

„Cestou necestou, polem nepolem, vezu nitroglycerin.....pokud to poseru, nestačím dát ani poslední sbohem“. Pekelná jihoamerická mise na šesti resp. dvanácti kolech a kdo jiný už by se ji měl ujmout, než výstavní partička čtyř ztroskotanců, jejichž podpis na ďáblově smlouvě má poměrně čerstvou pečeť. Leč nikdy nevybledne a na vykoupení (se) je již pozdě. (A)nebo ne? Příznivce Clouzetova originálu teď zřejmě rozpálím do ruda, ale zatímco originál trpí černobílostí (nikoliv kamery, ale postav), jistou (technickou)naivitou, občasným přehráváním a přílišnou rozvláčností (v první třetině), tenhle remake W. Friedkina je zatraceně sugestivní, vyvoněná záležitost, nedávající divákovi ani na okamžik vydechnout. Od úvodního intra, tj; představení hlavních postav, přes přesun na „zaslíbené“ místo, šťavnatě voňavou (potem, krví, mazlavým olejem a naftou) přípravu náklaďáků, vlastní trnitou cestu, až po samotné finále. Jackpotem potom budiž snové herecké obsazení, jemuž kraluje dvojička R. Scheider-B. Cremer, ale ani zbylí dva „závozníci“ nejsou rozhodně do počtu. Přesto R. Scheider (společně s Tangerine Dream, dotvářející halucinogenní atmosféru) neochvějně vládne a musím uznat, že takovýto prázdný pohled neměl ani při „face to face“ randíčku se zubatou potvůrkou. Masterpiece, který paradoxně zlomil Friedkinovi vaz. Nikoliv v mých očích. 90% (12.12.2013)