Dôstojník a špión

Precizní drama divadelního střihu, které pomalu nabírá na obrátkách, až ve finále létají od kotle jiskry vášně a rozhořčení. Ve hře je nevina, čest, věčný antisemitismus, prohnilý establishment, ale i naděje... a le lieutenant-colonel Picquart je ve své cestě za spravedlností neochvějný. Pařížské scény jako by Zolovi přes rameno skicovali Monet s Toulouse-Lautrecem. 87letý Polanski je ale drží v lati - a to i dnes už nezvyklým, neširokoúhlým formátem. Obraz doby nám vytvořil dokonalý, ale chce, abychom se soustředili a zbytečně se nerozptylovali! Akorát ta Emmanuelle mi přišla nějaká zdrogovaná... (a ano, pořád v sobě má tu divnou kočku z Hořkého měsíce a 48 hodin). Na druhou stranu, tenkrát jel absint, možná tedy jen umně ztvárnila další problém doby. Placatku něčeho ostřejšího v tajné kapse ve spodničkách totiž tenkrát manželky a milenky potřebovaly. Páni důstojnící si střihli duel, ony leda tak mašli... na honzíka. (03.10.2020)

Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda! (25.10.2020)

Vypadá to jako béčková varianta obrazů Auguste Renoira a filmu s Jeanem Renoirem s těžkými kusy viktoriánského nábytku. Jako by to režíroval nějaký filmový znásilňovač. Ale Dreyfus má něco současného a má co říct i světu ve kterém žijeme. Polanski fakta z encyklopedie ilustruje pozorně, ale vlekle a s řadou zbytečností. Polanski dostal za film cenu rancouzské filmové akademie Cesar za pečlivost, důkladnost, důslednost dobové patiny, za politickou korektnost, za pozornost cizince vůči dějinám země, jež mu poskytla azyl. Ve filmu je polopaticky zdůrazňovaný antisemitimus – „Římané házeli lvům křesťany, my židy“, nanicovatá role Picquartovy milenky, již pochopitelně hraje režisérova manželka Emmanuelle Seignerová, i bezúčelné střídání časových rovin. Naopak účinkuje kresba prostředí od salonů po špeluňku, kde sídlí špionážní úřad, a také metodika vyšetřování, která mnohdy připomene seriál Dobrodružství kriminalistiky. Ovšem točí se vesměs kolem dopisů, což není zrovna strhující rekvizita, zvláště když se připočte úporná snaha, aby si vydatně „zahrál“ každý útržek papíru, každý klíč od dveří či od trezoru. Snímek Žaluji! je prostě hodně procedurální, konverzační a konvenční včetně stavby: jednu hodinu Picquart odhaluje pravdu, druhou hodinu se ji snaží zveřejnit navzdory odporu svých nadřízených, kteří se obávají blamáže. Aneb historické Tři dny Kondora, nicméně bez akce, bez tajemství a bez diváckých sympatií pro osamělého pěšáka čelícího spiknutí mocných. Jean Dujardin v hlavní roli zosobňuje až příliš hrdinský typ fešného oficíra, jediného spravedlivého mezi zaprodanci. Louis Garrel coby Dreyfus má zas poměrně málo prostoru a ostatní herci jen vyplňují příslušná políčka v modelové partii. Teprve zručně inscenované soudní divadlo vnese do akademické podívané vzrušení a napětí, zatímco vnější efekty v podobě šermířského souboje nebo digitální bouře nad Ďábelským ostrovem vyznívají uměle. Ještěže finální setkání obou klíčových mužů má pěknou pointu. Ale v tak popisném pojetí mohl Dreyfusovu aféru natočit kdokoli. Kdyby do případu nevinné justiční oběti zkusil Polanski propašovat paralelu s vlastním osudem „štvance“, byť sám se k vině za znásilnění nezletilé dívky přiznal, měl by film Žaluji! alespoň příchuť provokace. (22.04.2020)

Možno chcel Polanski nakrútiť iba svoju obľúbenú látku, možno chcel upozorniť na to, že ani o vyše sto rokov neskôr sa toho veľa v spoločnosti nezmenilo a možno nám chcel oznámiť, že pokrytectvo je vpísané v našom DNA ako naše fyzické črty a že sa nezmení nikdy nič, pretože to nie je možné. Možno sa celý film rozbieha až príliš pomaly a možno mohol byť o 15 minút kratší, ale skvele graduje, i keď v podstate dvakrát a aj pokiaľ vás Žalujem! príliš neosloví, určite vo Vás niečo hodnotné zanechá. Aj keď to bude iba frustrácia z toho, že cesta k elementárnej spravodlivosti je tak tŕnistá, že sa počas nej nielen celý dopicháte, ale že sa to stane hneď viackrát. (16.03.2023)