Stopy

Když sledujete Stopy máte problém uvěřit, že je to zkrátka a dobře jen hraný film s herci. Herci, kteří hrají příběh někoho jiného. A dělají to s takovou vervou a tak uvěřitelně, že vám to prostě splyne. Stopy jsou odzbrojující. Miluji cestopisy, zvláště ty ,,natvrdo'' ne ty typu jo jel jsem do Indie a tam jsem před letištěm viděl pána bez nohou a v hotelu takovýhleho pavouka ! A také miluji Austrálii. Nikdy jsem tam nebyl a sakra bych se tam chtěl podívat. Nevím proč, ta země vyvrhelů, dobrodruhů i domorodců mně prostě táhne k sobě přímo magickou silou. Austrálie země mnoha podob i míst, kde přijít o život je opravdu snadné...Stačí aby se vám v opuštěném vnitrozemí rozbilo auto a poté co vypijete vodu z chladiče už na žádnou další nenarazíte... Stopy mne vtáhly do sebe už od první minuty a já jen litoval, že jsem je neviděl v kině a že moje TV nemá o dva či tři metry úhlopříčky navíc.... Ten vizuál je prostě skvostný! Skvostná byla i Mia Wasikovska, které jsem věřil každou spáleninu od slunce, každý trn v chodidlech a každý beznadějně zacuchaný vlas pod promaštěným kloboukem. Jsem strašně rád, že jsem se díky tomuto filmu mohl té neskutečné cesty se zvířecími přáteli zúčastnit. pro Robyn to byla dlouhá a nebezpečná cesta za sebepoznáním, hledáním vlastních limitů, smířením s osudem i závěrečným překvapivým zjištěním, že samota strašně bolí. A říkám rovnou, tichá závist i když asi byly momenty, kdy jí holce nebylo hej... Smekám však před ní! --- Jinak i mně zprvu přišlo zvláštní brát sebou do pouště (navíc černého) pejsana, čemuž se zde leckdo v komentech podivuje a což leckdo i odsuzuje. Jenže Robyn o jednoho psa přišla už v dětství a asi neměla možnost svoji kamarádku Diggity někde na tak dlouhou cestu udat. A navíc Diggity byla správnej australáckej pes a ti zvládnou lecos, před čímž by evropský labrador couvnul... Ale to nejhlavnější Diggity - byla její nejlepší psí přítelkyně a co tato slova znamenají vědí jen ti, co nějakého toho čtyřnohého kamaráda mají či měli. Film byl prostě skvostný! Nestává se mi to často, ale tady je pro mně 5 hvězdiček málo. Jelikož ale více nemohu tak za mne je to jednoznačně za 5 doušků vody z omláceného hliníkového hrnku. Musím se poohlédnout po knize. * * * * * (12.04.2017)

Mladá austrálska herečka Mia Wasikowska hrá neohroženú cestovateľku a spisovateľku Robyn Davidson, ktorá uskutočnila soĺo výpravu dlhú 2800 km z vnôtrozemia Alice Springs cez drsnú púšť až k Indickému oceánu.Jej cesta spolu s verným psom a ťavami približuje pekné prostredie Austrálie, horúce červené územie s pôvodnými obyvateľmi a tajomstvá drsnej púšte,ale tiž ukazuje na nebezpečie, ktoré by človek čakal najmenej..Vdaka svojej ceste hlavná hrdinka spoznala cenu skutočnej samoty a uvedomila si, že občas sa my ľudia musíme vzdialiť od sveta , aby sme spoznali, že do neho proste patríme.Tento krásný životný príbeh a dobrodružstvo je proste nádherne sfilmované a fanúšikovia filmov ako Utek do divočiny alebo snímku Divočina z minulého roku by si tento kúsok nemali nechať ujsť. (10.04.2015)

Dlabu na zdější procenta a jdu do plných. Ač to tak ze začátku moc nevypadalo, tenhle snímek si mě jednoduše získal. Mia dokázala, že si své role vybírá opravdu pečlivě a tady měla při výběru opět štastnou ruku. Touhle rolí, natočené podle skutečnosti si mě tahle sympatická a velmi talentovaná herečka získala se vším všudy a dvě věci už vím zcela jistě. První, že to nebyl poslední film, ve kterém jsem ji viděl a ta druhé, že už se fakt moc těším na Mapy ke hvězdám. A to nejen kvůli ní. (04.10.2014)

Pětihvězdový námět, ale jeho zpracování je slabé. Z potenciálně velezajímavého a velezáživného osamělého přechodu Západní Austrálie vyrobila středoproudová produkce komerční středoproudovou vztahovou srajdu s ohavně přeslazeným klavírním hudebním doprovodem. Děj filmu se vůbec nesoustřeďuje na to nejzajímavější, na to jediné zajímavé, což jsou každodenní drobné detaily samotné cesty, ale namísto toho neustále otravuje vztahem hlavní hrdinky k lidem, jejím potkáváním se s lidmi a jejím žvaněním s lidmi. Je možné, že knižní předloha (kterou neznám) rovněž upřednostňuje tuhle "vztahovou" rovinu před tou "dobrodružnou". Každopádně si ale osamocenou cestu představuju úplně jinak. Z plánovaně heroického, nebezpečného a individualistického podniku se stane de facto reportáž pro National Geographic, ona pustina není vlastně tak úplně pustá a většinu času šlape holčina s velbloudy po polňačce, respektive po poušťovce, podél které má připraveny kanystry s vodou. Z idealistické misantropky se kvůli vlezlému fotografovi stává nejprve zpruzená misantropka, aby se díky starému roztomilému dědouškovi Australopitékovi postupně proměnila v jemně usměvavou misantropku a nakonec i (jaké "překvapení") k fotografovi přilnuvší rozesmátou ženušku. Wasikowska svou roli zahrála skvěle, ale to nic nemění na tom, že mě její postava nebavila. Protivná ženská obcující s čokly, kočkami nebo jinou zvěří, protože se svým vlastním živočišným druhem není schopná vyjít, znám tenhle model. A ještě by mě zajímalo, jestli oním ke konci proneseným "I miss her so much..." myslela svou zemřelou matku (v což doufám) a nebo svou zdechlou čubu (čehož se děsím). Ale rád bych komentář zakončil pozitivně - dneska je z Robyn Davidsonové sympatická kultivovaná dáma (YouTube) a její devítiměsíční putování (2700 km) bylo ve skutečnosti jistě mnohem zajímavější, vrstevnatější a existenciálně hlubší, než jak nám ho po náležité úpravě servírují média. Po delším váhání třetí, mj. za krajinu a velbloudy. (15.03.2019)

Podle skutečných událostí natočené "velké romantické dobrodružství", kdy se samotná dívka se psem a třemi velbloudy (+ mládě) vydala na 1700 mil a více jak půl roku dlouhou pěší pouť ze Střední Austrálie k oceánu. Proč? Protože měla takový sen, chtěla (si) něco dokázat a v lidské společnosti se necítila. Útrapy a vyčerpání to samozřejmě byly hrozné, na druhou stranu se za celou cestu nestalo nic dramatického. Ale snímku se celkem podařilo zachytit tu neuchopitelnou melancholii jejího duševního rozpoložení, stejně jako prodat krásu australské krajiny. Ovšem některé situace mi přišly přinejmenším podivné, jako když náhle zjistila, že postrádá kompas, vrátila se pár kilometrů, kde ho našla ležet jen tak na písku, no a v té chvíli začala panikařit, že neví kde je a že se ztratila. (15.09.2014)