Legenda o Kašparu Hauserovi

Kašpar Hauser je oním slabým, bolavým místem (blind spot) evropské kultury, nebo alespoň jejího středoevropského prostoru – oním místem, kterého se na vašich zádech dotkne slepá masérka národního družstva házenkářek a řekne: "Tady to je!" A vy vykřiknete bolestí. Davide Manuli, k mému potěšení, rozšířil tento (dále již jen) problém do Středozemí (Sardinie je místem kam Kašpara Hausera nezavál vítr, ale přivlekl jej tam mořský proud). Film se může zdát parodií na Wassermannovu verzi Kašpara Hausera, ale rozhodně tomu tak není; má všechny atributy této mystické legendy; dokonce mě zaráží, jak dobře se milánskému autorovi zdařilo postihnout její podstatu. Myslím, že k tomu přispěla i volba třicetileté Silvie Calderoni, která hrála Kašpara, a jejíž výkon (pro mě především ve scéně na houpačce) byl přímo ohromující a ochromující. Sám Jacob Wassermann nazývá tento problém „Trägheit des Herzens“ (setrvačností srdce). V posledních letech Evropa sténá a kvílí, jak se snaží "řešit" problém Arabů, potažmo emigrantů, potažmo cizinců a v konečném důsledku všech "jiných" lidí. Nikdy se to však nepodaří, pokud nevyřešíme problém zvaný "Kašpar Hauser". Německé jméno Caspar (česky Kašpar) je odvozeno z perštiny: Ghazbar („ghaz“ poklad a „bar“ strážit/ chránit) znemaná strážce pokladu Jiná recenzentka případně reflektuje podobnost často používaného slova "sono" (jsem) s často frekventovaným činem "suono" (zním, hraji). (10.01.2018)

V Legene o Kasparovi Hauserovi sa D. Manulimu podarilo to, v čom minuloročná snaha Any Lily Amirpourovej stroskotala niekde na polceste. Pretavil inšpirácie a odkazy svojich vzorov do plne pojazdného celku, akéhosi bizarného postmoderného podobenstva, ktoré netrpí okatou prvoplánovosťou, prekombinovanosťou, nahodilosťou, ani problémami s tempom. Mená ako Herzog, Ford, Jodorovsky alebo Jarmusch sa tu stretávajú pri prazvláštnej, neľahko preniknuteľnej, no dostatočne hypnotickej seanse symbolov a alúzií tancujúcich v rytme beatov evokujúcich umierneného Mr. Oiza. (17.05.2015)

Tento Kanadský film je jeden z najabsurdnejších kinematografických počinov aké som kedy videl. A to dokonca s porovnaním s iným čudnými kúskami, ktoré sa poflakujú po svete. Prvky ktoré snímka obsahuje jasne determinujú to, že sa mi to nemôže páčiť.. To je na 100% vylúčené. A predsa, sám sebe som neveril keď som si podupkával na techno hudbe, ktorá je valnou časťou hudobného doprovodu a dokonca si ju pustil po pozretí. Taký dojem to vo mne vyvolalo. Každý z vás už určite počul alebo minimálne zachytil bizarný príbeh o chlapíkovi menom Kašpar Hauser. Spoločnosťou nedotknutý mladík, ktorý vstúpil do povedomia v roku 1828. Jediné čo mal pri sebe bol dokument o správe, že 16 rokov bol zatvorený v jednej izbe. Jeho mentálna zaostalosť a fyzické anomálie tomu iba nasvedčovali. Nech je už pravda aká je, tvorcovia si z tohoto príbehu zobrali iba veľmi malí kúsok, sadli si k nemu z papierom a perom v ruke pustili si, metaforicky, žilou dajaké psychedelické drogy a začali písať. Film je celí v čierno-bielom šate. Sleduje jeden malí ostrov, a ich obyvateľstvo ktoré obsahuje niekoľko zaujímavých postáv. Šerif, díler drog, kráľovná, kňaz, prostitútka a nejaký pomocník kráľovnej ktorý je zároveň jediný klient prostitútky. Sníma ich navzájom poprepájané vzťahy. Obsah je tiež neskutočne čudný. More po pár minútach od začatia vyvrhne na pláž chlapca Kaspara (Ktorého hrá chudučké dievča a je neustále hore bez, prsia mala také malé, že som bol dlhí čas v pomykove ) šerif ostrova sa ho chopí a začne ho socializovať. Na chlapca je však každý zvedavý a ako to už býva, po ostrove sa začnú šíriť drby, že je to v skutočnosti stratený dedič trónu, mesiáš a kade čo. Hlavná časť príbehu však rozpráva o tom ako chce šerif z chlapca vycvičiť najlepšieho Dj-a sveta. Je to niečo tak absurdné a nereálne, že aj ja som mal problém pevne uchytiť tú surrealitu. Film ma svojim neskutočne iným prístupom a neuchopiteľnou formou, chytil za srdce. To je niečo nereálne na čom by som sa roztápal v kine ale nikomu to neodporúčam. NIKOMU!!! (23.01.2016)

Neskutečná absurdní ujetina, u které jsem se skvěle bavil, ale podruhé to asi vidět nemusím. Vystupuje zde jen pár postav - kromě Kašpara ještě Šerif-Učitel, Dealer, Kurva, Kněz, Chlap s mulou (některé postavy dokonce mají na zádech nebo na břiše své pojmenování), odehrává se to na pobřeží moře a nějaké rozpadlině na kopci, a koketuje s UFO, diskotékami a DJy, zabrousí to i k víře (skvělá scéna, jak Kněz blábolení Kašpara pokládá za promluvy svatého muže a hned ve všem něco vidí). dojde na parodii všech těch klišé romantických filmů, jak se chudá holka chce dostat pryč z venkovského prostředí do světa - a to celé je natočeno černobíle, přičemž kamera se mi hodně líbila a z toho mála vykouzlila sugestivní prostředí. Říkám, přes svou ujetost se mi to líbilo, bavilo mě to, ale podruhé to asi fakt vidět nepotřebuju. (24.12.2023)