Láska všetkými desiatimi

Koho by to napadlo, že taková blbost, jako psaní na stroju, měla svoje mistrovství světa a navíc že měla tolik šílenejch fanynek, co je žerou jak nějakýho Elvise. Protože jsem se učil taky psát na mechanickym psacim, tak z nostalgie to docela oceňuju. Další, co se docela dalo, byl ten vztah mezi ní a ním, ale spěje to do jasnýho závěru, takže žádný překvápko. Ale jinak nuda, protože ty závody byly pořád dokola a už to bylo pak pořád dokola. Jinak teda ale respekt k té rychlosti... (19.10.2013)

Tohle je přesná ukázka toho, co tak zoufale chybí většině amerických komedií. To zpracování, ta lehkost a bezprostřednost, to se tady ukázalo naprosto přesně. Bezchybná hlavní herecká dvojice, ta už jen korunuje tuhle lekce předvídatelnou a hlavně milou komedii, kterou čistě za sebe můžu jen a jen doporučit. Klidně všemi deseti. (15.08.2015)

Francouzské retro komedie jsou něco, co zkrátka zbožňuju. Pokud hlavní roli hraje Déborah Francois (ať žije První den zbytku tvýho života) a v jedné z vedlejších rolí se objeví Bérénice Bejo (Artist, ach), tak jsem mírně ovlivněná a mé hodnocení je ryze subjektivní :) On šéf, ona jeho roztomilá sekretářka, co během hodiny odpraví skartovačku. Bude jim to klepat stejně skvěle jako ona umí ťukat do psacího stroje? Odpověď asi znáte. Trochu mi vadí obsazení hlavní mužské role, protože Romain Duris je v mých očích spíš trochu hajzlík. Scéna, kdy přijede snoubenka na rodinnou večeři je zkrátka k sežrání. Možná dokonce jedna z nejlepších. Hudba, herečky, francouzský humor a láska ve vzduchu s vůní pásky ze psacího stroje si mě získaly. (05.08.2013)

Hlavním trumfem filmu je jeho nálada: slunečná, optimistická a především líbezně milá. Bručounský šéf trénuje svoji nešikovnou sekretářku na světovou šampionku v rychlopsaní v časech, kdy být sekretářkou bylo děsně cool, v kancelářích se kouřilo jak z továrního komína a ženy i muži chodili krásně a elegantně upravení. Většina postav snímku je děsně fajn a i záporné charaktery jsou nepříjemné jen trošičku nebo na krátký čas. Obvykle se k sobě lidé chovají vlídně a s laskavostí. Film tedy nepřekypuje bouřlivými emocemi, ale spíš nenápadnými gesty, která emoce vyjeví. Například scéna, kdy si šéf vybere z houfu zájemkyň tu zdánlivě nejvíce neohrabanou. Ale nedá se přehlédnout, že i když není předpisově oblečená jako sekretářka, tak jí to v letních šatech moc sluší. Když demonstruje svou rychlost při psaní na stroji dvěma prsty, a ke konci kulometného psaní se jí rozpustí vlasy a spadne ramínko šatů, je to evidentně pojaté jako scéna ženského vyvrcholení. Žádný div, že si šéf vybere právě ji. Nebo moment, kdy jí šéf řekne: „Aspoň něco tě nebudu muset učit.“ V tom je přece schovaný háček v podobě žárlivosti na neznámého soka. ___ Slečna sama je také zajímavý charakter. Přestože je vzhledem i chováním jasná naivka z venkova, tak úplně naivní není. A v žádném případě není nějaká submisivní myška. Dokáže se pěkně hlasitě ozvat a sebevědomě za sebe i svou lásku bojovat. SHRNUTÍ: Romantika u psacího stroje. (31.10.2018)

Osobně je pro mě francouzská kinematografie trochu nudná. Horory se táhnou jako páchnoucí vzduch, dramatům chybí šťáva a komedie mě nikdy nebavily. Tohle dílko je ale oproti tomu skutečným mistrným pohledem na lásku, na touhy, na životní cíle a na dobové kostýmy a výpravy (které se vskutku zadařily). Ústřední pár působí tak, jak má takový pár působit, a vy už od 20 minuty řvete: "Dej jí, krucinál, pusu!" A ačkoli se nedá říct, že by vás vygradování děje nějak překvapilo, chybí tomu zaplaťpánbůh ty klišovité zrůdné kydy, které tak hojně využívají za mořem, čímž se z toho pro mě stal jeden z nejlepší romantických počinů posledních let! (24.07.2013)