Čo robiť, keď horí?

Když tenhle film vzniknul, v České republice kdejakej odborník, nadodborník a pododborník, zkráceně nedodělek, tvrdil, že německá kinematografie stojí za hovno. Jenže to se nedostal k takovému filmu, jako je třeba tohle. Zajímavý nápad a návrat Německa do blízké minulosti mě totiž dost zaujal, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že to všecko mohlo být daleko zajímavější. Mimochodem, Til Schweiger byl dycky pekelnej bourák. (02.11.2012)

Komedie nebo psychologická studie? 1) Zajímavý scénář se rozplizl ve snaze o psychologické sondy, aby to bylo zábavné a současně akční. No, není to ani zábavné, ani akční. Tito rebelové z umělé hmoty (Radek99) mě fakt nenadchli. 2) Na zblonďatlého Tila Schweigera je sice navzdory jeho věku (38) hezké pokoukání, ale tato třešnička na dortu sama o sobě nezasytí. (26.11.2011)

Po vybuchu stare bomby se patra po skupine lidi, ktera ji tam nastrazila, coz divaky zavede az do 80. let minuleho stoleti, kdy v Berline radila anarchisticka skupina slozena z rebelu a despotu. Druha strana pribehu je nynejsi zivot a situace zminenych clenu jiz rozpadle skupiny. Zajimava sonda do zivota dlouho nevidenych pratel na prahu nevyresene otazky, jak se hajit pred spravedlnosti kypici z nove naskytle udalosti. 65% (31.12.2009)

Hezký případ filmu, kde scénárista a režisér zjevně předpokládají, že mám mít sympatie s jejich hrdiny, kdežto mě je tak nějak sympatičtější ta druhá strana barikády v podobě policejního komisaře, který je líčen málem jako poloviční fašista. Můžu mít - a tím neříkám, že mám - sympatie se squattery nebo profesionálními demonstranty za lepší svět, ale když někdo nastraží nálož, není to už skutek, který bych označoval za přijatelný. To už je zkrátka zločin se vším všudy, zvlášť, když je nastražená tak zákeřně jako v tomto filmu. To totiž není demonstrační záležitost, ale vyloženě likvidační podlý útok. Stejně tak ta atmosféra příjemné nostalgie je veskrze falešná, do jedné vody v řece se zkrátka vrátit nedá. V tom je daleko upřímnější s velkými rozpaky přijímaný kousek Sněženky a machři po 25 letech. Neuráží mě to sice, protože jde konec konců o komedii, které se dá leccos odpustit (ale i tak by scénář mohl být trochu chytřejší a líp ošetřit lehkost, s jakou partička bývalých anarchistů obehrává policii ve stylu kde se vzali, tu se vzali, pronikli do nejstřeženější policejní centrály v zemi). Navíc je to obsazené v celku charismatickými a kvalitními herci, kteří se podílejí na úspěchu německé nové vlny. A do třetice, tahle bolavá historie není součástí našich dějin, takže mě ty logické a morální kotrmelce nebolí tak jako v případě některých českých filmů. S tímhle kouskem by se mohl bez problémů ztotožnit vysloužilý člen Frakce Rudé armády nebo rudých brigád v Itálii a tvrdit, že přesně takhle to cítil. Anebo ještě spíš nějaký salónní levičák, který v pohodlí spřádá sny o světové revoluci a budování pozemského ráje. Přitom problém není v tom, o čem film pojednává, jako spíš v povrchnosti přístupu. Takový Klub rváčů dokázal anarchistické představy a ideály revolty, opovrhování autoritou a neohraničené svobody podat nepoměrně provokativněji a chytřeji. Celkový dojem: 50 %. (09.02.2012)

Vzpomínání střední generace na to, jací byli kdysi drsní buřiči, natočený uhlazeným hollywoodským stylem, kde je nejdrsnějším gestem ulomení znaku z mercedesu. Popíková hudba a značně dementní zápletka s ufňukaným konstatováním o starých dobrých časech. Malá dávka rebelie pro tatíka uvelebeného v křesle. (25.10.2010)