Predvolebné sľuby

Vcelku som sa bavil. Kúsky z poslednej doby, ako Ferrellova "Casa de mi Padre" alebo Zachov "Due Date" rozhodne neboli žiadné terná, ale táto ich spolupráca má o číslo väčšie grády. S hodnotením však vyššie nejdem z prostej príčiny: prečo ten cinizmus a žiadna morálka nevydržia po celý film ?! Šibnutím zázračného prútika sa z oboch hrdinov paradoxne stávajú také isté karikatúry ako na svojich billboardoch a v reklamných šotoch, ktoré boli celú stopáž vtipným zdrojom satiry. Zmrvený koniec filmu. (20.10.2012)

„Keď máte peniaze, nič nie je nepredvídateľné.“ V tomto duchu sa nesie celý dej novej komédie od režiséra Jaya Roacha. Vždy aktuálnou témou volieb, klamlivosti predvolebných sľubov a zápalom zmeniť veci k lepšiemu tentokrát stavil na istotu. Viac na: Amerika, Ježis, sloboda... a peniaze (24.07.2013)

May the best loser wins! Ferrell je moje guilty pleasure. Tady se vtělil do amerického kongresmana, který je nepřekvapivě ohromný idiot. Nasmál jsem se hodně. Každopádně jedna z lepších ferrellovek, kde se tentokrát navážejí do amerických volebních kampaní. "I´m Cam Brady, and I seductively approve this message." (22.10.2012)

“Pro vítězství hodlám udělat cokoliv, i kdybych měl poslouchat Metallicu v sauně! Ostrá politická satira místy vystupňována do absurdních (parodických) výšin. Humor občas až příliš obscénní, což ale dokresluje kontrast mezi tím, kterak se politici prezentují na veřejnosti a jací jsou ve skutečnosti. Mimo to Campaign disponuje množstvím opravdu nezapomenutelných dialogů a scén (společná motlitba, “rainbow land”, kojenec, komunistický pes...) . Zklamal mne jen závěr, který bych uvítal ve stylu “tak to je a nikdy se to nezmění” než naivní a hloupé “Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí”. (09.01.2013)

Volte mě má v sobě takový ten poctivý humor nehumor Zacha Galifianakise a Willa Ferrella. Jeden dost skromný a nenápadný, druhý pro změnu neuvěřitelně drzý, rasistický a urážlivý. Dohromady to dává skvělou směsku, která za těch pár minut musí minimálně dvakrát nebo třikrát smíchem shodit ze židle. Také chválím tvůrce za tu sebekritiku amerického národa. O to smutnější je, že do nějaké 75 minuty to takhle chodí i u nás. Nebejt těch posledních deset minut, bude mi spíše smutno. Každopádně co naplat, jsme v Hollywoodu a tady i ty nejhorší politické humusy v komediích prostě musí skončit tak, jak v tomto filmu nakonec skončí. A jsem za to rád. Dokáže to ve mně vyvolat daleko lepší emoce, než když si vzpomenu na to, co se děje u nás. Ale víte co? Tu americkou sebekritiku si tímhle filmem už neodpářou a o to se mi snad líbí tenhle film ještě víc. (05.01.2014)