Réžia:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrajú:
Bruce Willis, Edward Norton, Bill Murray, Kara Hayward, Jared Gilman, Jason Schwartzman, Tilda Swinton, Frances McDormand, Harvey Keitel, Bob Balaban (viac)Obsahy(1)
Příběh roztomile svérázné komedie Až vyjde měsíc se odehrává v 60. letech 20. století na romantickém pobřeží Nové Anglie. Samovi a Suzy je dvanáct let. Oba spojuje stejný problém: se svým okolím si nerozumí, ale myslí si, že o světě dospělých vědí vše. Na první pohled se do sebe zamilují. Uzavřou tajnou dohodu a připravují velkolepý plán. Po roce od jejich prvního setkání společně utečou do divočiny. Jejich zmizení obrátí život poklidného městečka vzhůru nohama. Pod vedením místního šerifa (Bruce Willis) zahajují obyvatelé rozsáhlé pátrání po dvojici malých uprchlíků. Kromě rodičů (Bill Murray, Frances McDormand) mladé dívky, se po jejich stopách vydávají i místní skautský vedoucí (Edward Norton) s celým oddílem nadšených skautů, sociální pracovnice (Tilda Swinton) a další výstřední dobrovolníci… (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (27)
Recenzie (1 017)
Z počátku jsem se nějak nemohl chytit, ale nakonec se háček zasekl a zůstal vězet stejně, jako živé náušnice v uších Suzy. Prosté a krásné. Vizuálně vybroušené a doplněné chytlavou hudbou. Více drama, než komedie, spíše taková hořká, co občas zvedne koutky úst nahoru, ale jakmile udeří sociálka, koutky padají dolů. Pastelové barvy, úchvatná příroda, bezchybné kompozice obrazu a dvojice, která prchá před světem, co jí nerozumí. No a pak láska. Taková ta dětská, upřímná, kdy se nejen vezmete, ale už máte v hlavě naplánované i děti a společné bydlení. V jednoduchosti je krása, i když ti dva to rozhodně jednoduché nemají. Bavilo mě to, až se sám sobě divím. ()
Andersonovy svérázné filmy své kouzlo mají, o tom žádná. Ale nebudu tu do nebes vyvolávat chvalozpěvy jen proto, že to dělají všichni okolo. Režisérovo poslední dítko je sice plné zajímavých momentů libujících si v drobných bizarnostech a absurditách, ale představuje také hlavně táhlou lovestory, která tu a tam dokáže přinést vytříbený smysl pro humor, ale Anderson často zapomíná, že má vyprávět i nějaký příběh. Nutno podotknout, že linie obrýleného nenáviděného skauta a problémové dívky, která si nechá sahat na prsa, je přitažlivá. Přitažlivé je vlastně všechno, i výtvarná kompozice scén, i pohyby kamery, i hudba, i herci, i to, že netušíme, co se stane další minutu. Anderson ale svou osobitost dává až moc najevo a já si pořád myslím, že se stejně jako v případě Darjeelingu s ručením omezeným nebo Takové zvláštní rodinky herci se štábem během natáčení bavili víc, než pak divák v přítmí kina. Anderson má prostě svůj žánr, debutující Kara Hayward zase jakousi vnitřní neodolatelnost, Edward Norton je už asi odepsanej a Bill Murray? Ten zřejmě někde dál kácí svůj strom. ()
S Moonrise Kingdom jsme se hodně skamarádili a už jsme spolu strávili několik večerů. Těším se zase někdy. Nečekal jsem skoro nic a dostal jsem zážitek roku. Stylizace, situační komika, takřka nikde nezklouzne do trapnosti, a pod tou slupkou na povrchu je naservírovaná krásná látka pro zamyšlení... (Krásný minipříběh dospění Nortona - viz obrázek na stole na začátku a na konci). Způsob filmování a posuny kamery čistě po 90° bez pohledů z úhlu... lahůdka. ()
Bezprostředně se mne to dotklo spíš v hlavě, než v srdci. Uvidím, co si budu myslet, až se mi to rozleží. Ale co si budeme povídat, film, který se zastává dětí, co jsou divné, to přece nemůžu odsoudit. - Po opakované projekci dodávám, že jsem si uvědomila, že tohle je snad zatím jediný film, kde nejenže toleruji Edwarda Nortona, ale dokonce ho miluji! ()
Galéria (53)
Zaujímavosti (28)
- Kara Hayward (Suzy) se po natáčení rozhodla ponechat si kotě, které její postava ve filmu nosí. Dala mu jméno Gino. (ČSFD)
- Film zahajoval 65. ročník filmového festivalu v Cannes. (R´Hell)
- V hlavnom stane skautského vedúceho Warda (Edward Norton) je vidieť obraz jeleňa. Je to kópia obrazu anglického romantického maliara a sochára Sira Edwina Henryho Landseera s názvom "Vládca údolí", ktorý namaľoval v roku 1851. (fefee)
Režijní svéráz Wes Anderson drže se svého nezaměnitelného tvůrčího rukopisu natočil další ,,jinou" komedii, tentokráte se rozhodl do posledního šroubku rozebrat a znovu po svém složit svět dětství. Motiv konstrukce a dekonstrukce jakoby předznamenával všechny jeho filmy v tak typickém nahlížení do nitra věcí (v Životě pod vodou to byla loď, v Darjeelingu s.r.o. kamera zase horizontálně putovala kolem průřezu osobního vlaku, tady se hned v úvodu kamera proplétá řezem obytného domu a v jednu chvíli si Wes neodpustí vtípek, když při kamerové jízdě projede kamera středem stolu a Bill Murray za ní zavře poklop vprostřed onoho kusu nábytku), v Moonrise Kingdom pak budeme společně nahlížet především do nitra dětských hrdinů. Pan režisér si s rekonstrukcí dětského světa skutečně vyhrál - většinou jde o svět klukovský (ale ten dívčí tu má díky hlavní hrdince také místo), jehož geneze je motivována generačně - jsem zhruba stejný ročník jako Wes a většinu těch věcí si pamatuji i z mého dětství, ač jsem ho prožil na druhé straně železné opony - okouzlení poetikou (skautského) tábora, všechno to stopování, vázání uzlů, vyvěšování vlajek, stanů ,,áček", rezonance indiánského světa, světa zálesáků, nádherných dobrodružných knih a především vší té romantiky (dívčí svět je zastoupen obsahem příručních kufrů mladé Suzy, kde prim hrají knihy a kazeťák). Wes Anderson buduje svůj film značně postmoderně - tak třeba koncept vševědoucího vypravěče, který je zároveň jedním z hrdinů filmu a uvozuje snímek svým obrazným komentářem, celý ten koncept hry, spiklenecké hry s divákem, v níž se ústřední dětští hrdinové chovají a hovoří jako dospělí, přičemž většinou jde o vystižení zaběhlých šablon typických pro běžné zautomatizované filmové zobrazení dané situace, prokládání snímku zpomalenými záběry, majícími až magické vyznění, zobrazujícími ale naprosto fádní věci a vůbec cizelovaná vizuální stránka. Tím nejdůležitějším je prostě STYL. Kdybych chtěl tvůrčí koncept Wese Andersona charakterizovat lapidárně, napsal bych nejspíš ,,vizuální hody". Zcela zvláštní kapitolu pak tvoří naprosto úžasná hudební složka - hudba tu má zřejmě nejdůležitější roli ze všech dosavadních Andersonových projektů. Ten rozhlasový pořad, kdy kdosi dětem vysvětluje princip a fungování klasické symfonie, použitý coby rámec filmu, si ze svého dětství vybavuji taky (a dobře také zapadá do Andersonovské dekonstrukční obsese), jde o míru soustředění, v dnešní piktografické civilizační éře spíše výjimečnou, film samý funguje na stejných principech jako symfonická skladba (navíc letmotiv fugy - útěku...viz komentář uživatele sta). Nepřehlédnutelná je samozřejmě také celková stylizace půle 60. let a hvězdné herecké obsazení, mimo stálý okruh herců, s nimiž Wes dlouhodobě spolupracuje (Bill Murray atd.), obsadil celkem překvapivě i Bruce Willise a Edwarda Nortona, kteří ovšem dobře zapadli do jeho konceptu, o dětských hercích nemluvě (Kara Hayward je naprostá teenage femme fatale)... Vynikající film, kdo ovšem viděl všechny snímky svérázného režiséra, dobře, ví, že nejlepším jeho filmem zdaleka není... ,,Jdu najít strom a pokácet ho..." () (menej) (viac)