Rozchod Nadera a Simin

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 24 - Írán. Film, jenž atakoval moje vedoucí Rumunsko, ale zůstává zatím těsně druhý. Rozchod Nadera a Simin dokazuje, že i film, v němž nejsou akční scény, násilí a sex, dokáže strhnout neuvěřitelným způsobem a během 120 minut vůbec nenudí. Všichni tady v ČR v teple našich domovů víme úplné hovno, jak to v Íránu chodí, takže já se rozhodně zdržuji výkřiků do tmy typu, že je v Íránu takové a takové právo, takové a takové zvyky, a že ve filmu bylo něco přiklášenou, upraveno, cenzurováno. Jsem imunní vůči mediální masáži, že je Írán nebezpečný a ohrožující světový mír atd. Mně se to jako film moc líbilo, je velmi podnětné a obohacující sledovat očima Středoevropana konflikt dvou manželských párů, který neustále graduje a přemýšlet, jak by se takový konflikt odehrál v ČR, Německu, Francii. Nejsilnější stránka filmu alespoň pro mě tkví v tom, že jsem vnitřně nepovažoval ani jednu postavu za vyloženě kladnou ani za vyloženě zápornou, což je nanejvýš realistické, protože nikdo z nás není ani anděl ani ďábel. V jednu chvíli jsem soucítil a fandil jedné postavě, v jiné situaci se moje preference obrátily. Proto jsem taky rád, že na Berlinale rovným dílem ocenili všechny čtyři hlavní protagonisty. Pokud se nemýlím, je to asi druhý íránský film, jejž jsem v životě viděl a z obou filmů mám velmi dobrý pocit. (24.04.2015)

Málokedy vidieť film, riešiaci podstatné veci. Ozaj podstatné. Nie tie, čo sa za podstatné umelo vydávajú. Rozchod Nadera a Simin tak činí. Ukazuje veci obvykle nevidené. Napríklad, že dôvodom rozvratu manželstva nemusí byť nejaká bližšie neurčená šmirgľa v mysli, ale aj jednoduchá túžba jedného z páru odísť inam. A s ňou spojený ostrý nesúhlas toho druhého, pretože cíti povinnosť doopatrovať chorého rodiča. V našom pásme tomu slúžia koncentrákmi páchnúce sociálne domovy - kto by sa už len naťahoval s nejakým starým dementom v podobe otca či mamy? Inou vecou sú etické hranice pri privátnej starostlivosti o nevládnych ľudí druhého pohlavia. U nás toto nik nerieši. Aké hranice, etika? Veď my, neverci, môžeme všetko, aj sa s opatrovaným vychrápať - tak čo? Inou vážnou témou je skĺbenie starostlivosti o dieťa s prácou, do ktorej treba zavčasu a dlho dochádzať. Málo, veľmi málo ľudí si v tuná uvedomuje, že podvodné, nečestné manévre a klamstvá namierené voči iným ľuďom sa napokon vždy odrazia kdesi vo vlastnej rodine toho, čo konal neférovo. Potom len každý bedáka nad tragickými nehodami. Nik si za Boha nevie spomenúť, prečo je osud taký nespravodlivý. Pritom ide veľmi často len o odlesky kriváckeho jednania voči niekomu, prejaviace sa neskôr na deťoch, partnerkách, súrodencoch, rodičoch. Dokázal by bežný muž a žena z Európy koncom dňa odprisahať na Bibliu, alebo ak neverí v Boha, tak na svojich predkov a deti, že konal počas celého dňa riadne a spravodlivo? Je toho oveľa viac, prečo je Nader a Simin skvelý, prečo mám iránsku kinematografiu vo všeobecnosti veľmi rád. Lebo často rieši čisté otázky prostého žitia, neskalené výkalmi módy a toho čo letí v psychológii vzťahov. Bonusom je záver, neposkytujúci jasnú odpoveď na otázku, ktorého z rodičov si vyberie dcéra pre ďalšie spolužitie. Hoci aj tu platí múdremu napovedz, hlúpemu dopovedz. A režisér teraz len napovedal. (01.02.2015)

Velice lidské drama působící až nepříjemně reálně. Hranice morálky a lži umí být někdy dosti široká a motivace postav balancujících na této hraně mohou být omluvitelné i odpustitelné. Zanechávají však v člověku spoustu otázek a ty jsou v reálném v životě často nezodpovězené (či nezodpověditelné?).. jako v tomto snímku. (30.01.2012)

Veľmi dobre napísaný a veľmi citlivo zrežírovaný film. Keď si to tak vezmem tak je to moja prvá skúsenosť s filmom, ktorý je z blízkého východu a musím povedať, že som príjemne prekvapený. So všetkými postavami Farhadi narába veľmi obozretne. Snaží sa detailmi zobraziť to v čom sú si podobne aj to v čom sú rozdielne. Pritom neskĺzava do nejakého výraznejšieho nadŕžania. Obidve rodiny majú svoje klady a zápory a každý má čo ľutovať aj čo naprávať. V tomto smere režisér zamlčuje, odkrýva, podľa potreby a pritom dosahuje to, že z rodinami na obidvoch frontoch súcitíme. Záver je samozrejme neuveriteľne silný, ale rovnako aj to čo tomu predchádzalo. Jedno životné rozhodnutie ako keby spustilo lavínu hlúpych udalostí, ktoré sa snažia postavy zvládnuť, pritom je to často krát nad ich sily. Pre mňa rozhodne výborný filmový zážitok. (06.09.2013)

Když země s právním systémem na úrovni 16. století a mentalitou středověkých perských nájezdníků začína štěpit uran, jednoho z toho až mrazí. A vy, zaslepenci, co tu žonglujete termíny jako reálné a civilní se vzpamatujte! Právě jste viděli Der ewige Jude po arabsku. Nádherně šovinisticky nestranný pohled na to, jak to mají ti milí, vstřícní, skoro vždy klidní a vyrovnaní arabáši těžké, protože si na ně ty jejich brutálně emancipované, přičmoudlé krasavice otvírají hubu při každé příležitosti a separují se od nich bez mrknutí oka, pokud není po jejich. Jasně. V zemi, kde je na každém rohu Chomejního pomníček a zaslepení magoři většinu volna bijou hlavou o zem. Tak příště nějakou tu Šeherezádinu o moudrém Šáhovi... Přivázat tam kikina někomu dědka k posteli, který z toho málem exne, sestřelují ji druhý den z hlavy plechovky dlažebníma kostkama o ceny. Prostě Neřád pustil ven Goeblsovskou báchorku pro američany, kteří mu to sežrali i s navijákem. Dvojka bude o tom, jak chtěl strašně bezelstný Mohamed jen obyčejnou jadernou elektrárnu. Prý se tam budou kikiny na ulici přečesávat a chlapi zapíjet vepřové medailonky slivovicí! Chcaje nechcaje však musím připustit, že to to Ministerstvo propagandy zmáklo celkem poutavě a místy i zajímavě a já se docela bavil, i když se ze mě snažili dvě hodiny dělat Radka99 ! (22.03.2012)