Studená ryba

„Ryba oči poulí, poklopec se boulí, vilná žena nožem mává, Denden játra potěžkává...“ a řeznickému učni předává štafetový kolík i know-how, jak kohokoli „zneviditelnit“. Hyperaktivní vychechtaný psychopat Murata mě zaujal. Muž mnoha dovedností. Umí dostat maso od kosti, démony minulosti z hlavy, i chtíč z těla vypustit, jak páru z papiňáku. MANŽELSKÉ OKÉNKO: [][] Co je na „slušňácích“ nejhorší? 1) Skrývání frustrace za fasádu počestnosti. 2) Strach řešit problémy, neschopnost provést plány. 3) Neupřímnost. „Miluji tě, lásko!“ Přitom v duchu: „Jdi do prdele, krávo!“ [][] Blbé je tohle vše si uvědomovat... a přesto se tak chovat. Změna bolí, ale to život taky. Na mostě, po Muratově přednášce o vražedném světonázoru a při kopulaci s dopomocí (aka mručící stařeny ve Slunovratu), jsem chápal, plus mínus koitus, Sonovy masturbační fantazie, krev jako afrodisiakum i to, co se nám filmem snaží říct. V čase 1:59 film mohl skončit, tím rozpícháním tupou tužkou. Neskončil. Nobuyuki Syamoto pustil své zvíře z řetězu, ovládnul subinku („Teď jsem já Murata!“), povalil i manželku a vecpal se jí mezi nohy, dceři dal pěstí. To vše jsem pobral. Jenže najednou.. CVAK! Přepnul zpátky, do slušňáka, ufňukaného chudáka. WTF? No to mi ho vyndej… a nakrájej. (14.09.2023)

V porovnání s režisérovým úsměvně šíleným Ai no mukidaši je tenhle krvavě šílený kousek výrazné přitvrzení. Film začíná celkem nevinně, jako další japonská mírně šílená černá groteska, postupně přechází v hodně šílenou a černou japonskou "coenovštinu", aby skončil jako non plus ultra šílený japonský exploaťák (ubodání propiskou jsem ještě v žádném filmu neviděl). Závěrečné scény transformace romantického akvaristického astronoma v machistického zuřivce jsou k popukání. A navíc ve filmu hrají dvě opravdu nádherné japonské paničky, sám nevím, která se mi líbila víc, jestli submisivní a duchem nepřítomná Taeko, nebo šílená, sadistická, nymfomaniakální a duchem nepřítomná Aiko... Těžko něco podrobnějšího napsat bez spoilerování, mrkněte se sami, je to nářez; a pro ctitele pokleslých japonských žánrů bezmála dvouapůlhodinová stupňující se rozkoš. (16.04.2014)

Svět zvrhlosti, násilí a bizarního sexu je zde servírován natolik zdrcujícím způsobem, že to ve vás zanechá silný a nepříjemný pocit bezvýchodnosti a frustrace. Je to dost možná nejdrsnější film jaký znám, není to však jako sledovat drastický horor jakoby ze vně, skvělý režisér-vypravěč vám naservíruje vypjatou psychologickou hru o autoritě, které lze snadno podlehnout. Autorita je ten pojem, který může vysvětlit motivaci uťáplého majitele obchodu s rybičkami, důkazem je slavný několikrát zopakovaný Milgramův experiment a stačí se podívat do nedávné minulosti na autoritativního Hitlera a nad poslušností jeho následovníku. Film tedy nesledujete ze vně, ale vnímáte jej zevnitř, spolu s postavami (skvěle zahranými i vedenými z režiserského křesla). Filmařky dokonalé, hudebně krásné a to vše je slito ve formě dramatu, nad kterým by si i Ovidius zlomil pero. Ostatně metamorfóza je zde ústředním tématem. Bolestivé a zhoubné jako nádor - čím by chtěl být Trierův Antikrist, tím je Cold fish od Shiona Sono. ŽIVOT JE BOLEST! (29.09.2011)

Japonci mají hodně bizarní mentalitu, oproti nám Evropanům. Takhle brutální film a navíc ještě podle skutečné události jsem zatím neviděla. Od začátku mě to vtáhlo do děje, i když rozjezd byl kapku pomalejší. Bylo cítit, že něco (někdo) není v pořádku. Jen jsem čekala, co se z toho vyklube. A že to nakonec byla hodně BRUTÁLNÍ edukace. Za mě 87%. (18.10.2015)

Těžce černohumernej návod pro přisposránky, který si chtěj udělat doma pořádek... Ten úhel pohledu vyprávění skrze pasivní a manipulovanou postavu je vynikající, závěrečný twisty překvapující, hlavní herecký trio výborný... Jestli si někdo stěžoval na nic nedělajícího hrdinu ve "12 let v řetězech", ať se podívá na tohle. (26.08.2014)