Jaskyňa zabudnutých snov

Spirituálna cesta za poznaním, existencionálny filozofický dokument, mlčanlivá umelecká mágia alebo cynický žart? Možno z každého trochu. Herzog ako narátor rozlieha svoj hlas po zákutiach jaskyne a ponára sa čím ďalej hlbšie do minulosti. Kto tu žil? Aký bol jeho život? Dokázal snívať? Ak áno, o čom? Aký mohol byť sen pračloveka? Netradičné otázky sa vinú poetickou hĺbavou púťou po chladných stenách, hrajúcich tieňoch a líniách neskutočných malieb pochádzajúcich zo vzdialenej, dávno stratenej histórie, ktorá neprežila v nijakých spomienkach (nenadarmo sa tu v komentároch spomína aj Terrence Malick, ale Herzogova lyrika ma tentoraz zasiahla silnejšie). Pomalé, dôkladné pohyby kamery, dlhé zábery vyobrazení. Miestami sa kamera odpútava od zeme do nepredstaviteľných výšok, ako by sa túžila vzniesť až tam kdesi hore, k dávnym bohom praveku. Inokedy zasa privodí miernu závrať (technológia snímania v 3D udiera do očí, objíma diváka a ja by som to skutočne túžil vidieť v IMAXe), po väčšinu času však pozoruje a premýšľa. A vás pozýva, aby ste premýšľali s ňou. Mĺkve scény v poslednej časti dokumentu sú neopísateľne pohlcujúce a vypovedajú viac, než akékoľvek slová. Mystický zážitok, aký sa neopakuje. Herzog dokazuje, že nám nemé výjavy povedia viac, než všetky vedecké pokusy o rekonštrukciu minulosti. Vstúpte a kochajte sa. 90% (20.10.2014)

Škoda, že keď už bolo vydané povolenie k filmovaniu, bolo spracované takým príšerným a amatérskym spôsobom. V dokumente sa síce občas vyskytne zopár faktov, žiaľ zanikajú v množstve autorových filozofických pseudoúvah. Podstatnú chybu robí Herzog aj v tom, že si text číta sám, hlasom ako šepkajúca múmia a do toho mu znie príšerná, kakofonická hudba. Možno do budúca, by mal pouvažovať využiť služby niekoho, kto má príjemný hlas, robia to takmer všetci dokumentaristi. (25.10.2014)

Viděno ve 2D ~ Kameraman je blb. Točit s kamerou, jak kdyby ji měl jen přivázanou na batohu, může jen blb. Jinak nádherná jeskyně, nádherné stalagmity, stalaktity a co já vím jaké další stala-něco-ity, perfektně zachovalé malby a neuvěřitelnost tvorby lidí před desítkami tisíc let. Do kina bych na to ale nešel i když 3D by mohlo být zajímavé (spíš pochybuji), hlavně by mě s ozvučením v sále vadila skřípající "něco-jako-hudba". (05.11.2011)

… a to čistě za samotné malby a za předpokládaný vizuální zážitek ve 3D (viděno bohužel z DVD, ale další hodinu a půl života mě tomu ani nenapadne věnovat). Pokud jde o užvaněný komentář a celkové „filosofující“ pojetí, jsem přesvědčený, že si Herzog dělá z lidí srandu; Star-Spangled Banner jako ukázka pentatonické(!) melodie, očichávač otvorů s voňavkářskou průpravou, „možná-uslyšíme-i-tlukot-vlastního-srdce-buch-buch-buch“ a další pouťové atrakce toho buďtež důkazem, a i kdyby náhodou tohle všechno mělo tvořit jízlivý kontrast k závěrečné nekomentované prohlídce (i když pak se vlastně ještě šlo do pavilonu krokodýlů, takže nejspíš ne), přijde mi to jako mimořádně slaboduchý způsob, jak naložit s materiálem z míst, kam lidská noha s kamerou hned tak znovu nevkročí. (09.03.2018)

Dokumentární tvorbu lze pojmout na různé způsoby. Německý filmař Werner Herzog svůj skromný příspěvek lidstvu pojal jako poetizující ódu na první známý prehistorický kinematograf. Biograf sice primitivní, ale v kontextu historie doby mnohem trvanlivější, než dnešní technické novinky a vymoženosti. A Chauvetova jeskyně si Herzogův vzletně oslavný postoj právem zaslouží. Rozporuplná je skutečnost ve chvíli, kdy se na jedné straně s hrdostí hlásíme k dějinám člověka, jeho vzestupu a svědeckým místům. A na té druhé straně bráníme lidem v návštěvě těchto reliktů minulosti. Co jiného nám ostatně zbývá, když člověk systematicky znehodnocuje své přirozené životní prostory? Vznikl tento hold pravěké umělecké činnosti, která je v neustálém pohybu měnících se podmínek a způsobů. Americká hymna je podpásovou ranou cynismu stoika na mozaice vnímání světa. Nakonec nám zbývá již jen to umění! A rozličné způsoby sebevyjádření! (14.07.2016)