Nákaza

Mala som možnosť vidieť v krátkom časovom intervale dva filmy roku 2011, spracúvajúcich námet celosvetového vírusu, ktorý nekompromisne zasiahne všetky vrstvy obyvateľstva: Perfect Sense a Contagion. A na základe dojmov, pocitov či emócií sa jednoznačne prikláňam k prvému menovanému. Viac ako plnohodnotným filmom je Contagion skôr dokumentárnym zhrnutím náhlych dôsledkov, rozhodnutí a možností, ako predísť bezprostrednej katastrofe. Soderbergh sa opäť nehrá na veľké umenie a postavy sú len nastrčené figúrky, nie dejové charakterové postavy. Film, ktorý sa zaoberá globálnou epidémiou bez toho, aby vo mne vyvolal čo len jedinú emóciu a namiesto začlenenia sa do príbehu, sa ma snaží uchlácholiť decentne nezaujatým postojom k problému v jeho obrovskej závažnosti, si z môjho pohľadu viac než 3 hviezdy nezaslúži. Chválim hordu hereckých hviezd, ktoré som si užila, skvelú elektronickú hudbu a vysvetľujúci, aj keď neprimerane skratkovitý koniec. (07.02.2012)

Nákaza mi přišla jako krátký přehled zpráv. Velmi stručně, krátce a bez jakéhokoliv zaujetí ve zkratce popsaná událost. Contagion je chladný a odměřeně zpracovaný pohled na pandemii globálního rozsahu. K postavám si člověk ani nemůže vytvořit nějaký vztah, jsou to jen figurky, jejichž prostřednictvím se o nákaze dozvídáme. V průběhu děje se film zcela přestal zajímat o postavu Kate Winslet, takže se vůbec nedozvíme, co se s ní nakonec stalo. Můj obdiv má Cliff Martinez, jehož minimalistickou, avšak velmi osobitou hudbu začínám po filmech Drive, či Jen Bůh odpouští, brát na vědomí. Závěrem se film dostává na začátek a objasňuje, jak to všechno vlastně začalo. (17.11.2014)

Film má jednu obrovskou výhodu, staví na příběhu, kterej ať chcete nebo ne vás do sebe vcucne a mele a mele. Hned od začátku jsme si říkal, jasně takhle by to mohlo, tohle je moc přitažený, kurva pán v patý řadě zakašlal mizím s kina a když má příběh v týhle poloze je vítězství na jeho straně, vlastně na obou stranách, protože bijáček dostane hodně hvězdiček a diváček zase hodně emotivních pěstiček. Ve filmu se objeví hodně znamých ksichtíků, úplná ksichtiáda, ale a to se moc líbilo, že žádnej hvězdnej ksichtík nezabírá příliš prostoru na úkor druhýho a hlavně na úkor příběhu, protože ač herecký výkony úplně všech jsou absolutní, tak tady káru s plným sálem diváků posunuje výrazně kupředu především děj. Možná mě trošku mrzela, odbytá až nedotažená dějová linie kolem Marion, ale ani mě nenapadá na čí úkor by jsme se této linii měli věnovat, aby film vběhnul do cíle v tak parádním tempu, v jakým doběh. Film, kde se člověk bojí pomalu už i hudby nepostrádá nic z příručky pro moderní filmaře kinotrháků, dynamiku, napětí, skvělé herecké výkony a především se pořádně pomuchlovat s divákovejma myšlenkama. (28.10.2011)

Nepřekvapuje mě, že se jedná o další Soderberghův počin, který jde proti žánrovým očekáváním, podrývá hvězdný status mnohých herců a znejišťuje diváky podáním výpovědi o úloze zacházení informací ve společnosti. Komě toho, že mnozí Soderberghova dvorního skladatele Martineze objevili až díky Refnově americkému debutu, mě překvapuje, kolik - soudě dle ohlasů - se po premiéře vyrojilo zpozdilých dramaturgů. Ti zpětně radí, že by film měl být buď delší, aby byly všechny postavy "správně" prokreslené, byl jim věnován "patřičný" čas a vše bylo uzavřené, nebo by měl mít méně postav, aby nám některá mohla být bližší a mohli bychom se s ní identifikovat apod. Nejenom daný přístup, ale vůbec takové "konvenční" nároky mi přijdou nemístné hned z několika důvodů. Zaprvé jde o typ vyprávění s několika postavami, které se odklání od klasického modelu, a tak je záměrně většina linií nechána otevřených a nedořečených pro divákovo domyšlení. Zadruhé obsazení známých herců vede k tomu, že postavy máme vnímat spíše jako určité abstrakce - nositele žánrových kódů. Proti nim se buď proviňují (ukázkovým příkladem je Gwyneth Paltrow umírající v prvních deseti minutách), nebo je svým schematickým jednáním naplňují, ale my víme, že šťastné konce a neokázalá humanistická gesta patří do žánrového, nikoliv skutečného světa. NÁKAZA je totiž procedurálním dramatem, ve kterém se ale na rozdíl od obdobně vyprávěného TRAFFICU - NADVLÁDY GANGŮ neukazuje pouze samotný oběh látky (drogy, viru), nýbrž i provázanost makro a mikro historie. Závěrečný příklon ke klasičnosti (zodpovězení narativní mezery z počátku, jelikož se začíná in media res, utvoření heterosexuálního páru) totiž patří jen jedné z mnoha linií a na ní se podvratně ukazuje, že štěstí lze dosáhnout leda bez obeznámenosti se všemi informacemi, popř. jejich zamlčováním druhým pro dosažení štěstí druhých. (24.10.2011)

Pokud má polovina žen AIDS a druhá prasonetopýří chřipku, přestává platit klasická tuberkulózní poučka, že se maj píchat jen ty, co kašlou. Ve výše uvedeném případě má jeden rozhodně zaručenou delší životnost u těch s lézemi. Teda jestli nakonec stejně nechytnou tu chřipku. Ale to už se příliš filosoficky zamotávám. Typická Soderberghovina. Ten chlap je prostě mistr ve svém oboru! Dokáže si nacpat před kameru snad každou profláklou hollywoodskou držku, sehnat macatý rozpočet a pak rutinovaně natočit nudný a neosobní film, na který zapomenete snad ještě před závěrečnými titulky. A takhle mu to prochází už hezkých pár let. Je to jednoduše frajer nebo Bruckheimerův nemanželský synek? (13.12.2011)