Hostiteľ

Nápad s dvěma ženami v jednom těle by se jistě dal využít k srdceryvnému (bez ironie) vyprávění o tom, jak těžké je pro dospívající dívku být sama sebou, nelpět na povrchu a věřit svým pocitům. Nestalo se. Co se stalo, je kýčovitá, trapně doslovná vykrádačka novohollywoodského dramatu Wanda a zároveň výstižný produkt společnosti spektáklu, v němž musí být pro potěchu oka vizualizovaná i duše. Hrdinka Hostitele (neměla by to být spíše Hostitelka?) po většinu podivuhodně nedramatického filmu putuje svým vnitřním světem, přičemž s orientací jí vzhledem k emocionální labilitě musí pomáhat „racionální“ mužské postavy. Nevadilo by, jak málo se toho ve filmu za dvě hodiny přihodí („ženská“ neakčnost by naopak mohla sloužit za důkaz ideologické podvratnosti), kdyby jeho myšlenkové podloží nebylo tak blboučké. Úzkosti postmoderní společnosti (strach z přistěhovalců, potřeba návratu k jednoduchosti westernových mýtů, emocionální odtažitost přetechnologizovaného světa, útěk od globálního k lokálnímu) jsou nejenže prezentovány v midcultovém balení bez jakékoli znepokojivosti (když se objeví krev, je to malý svátek), ale navíc nám tvůrci hnedle nabízejí pohádkově banální řešení, která jen podporují falešnou iluzi, že vlastně není důvod k obavám a postačí, když se všichni budeme milovat a množit. Na každý z nemnoha kladů (pár působivých záběrů, náznak vizuálního konceptu, doktor s vizáží Obamy) připadá minimálně pětinásobné množství důvodů, proč se tomuhle urážlivě zploštělému příběhu o citové rozpolcenosti mladistvých raději vyhnout (robotické herectví nejen mimozemšťanů, ale i pozemšťanů, žádná gradace, žádné napětí, několik konců a hlavně neodbytný pocit, že se někdo snaží udělat z komára sakra velkého velblouda). Apendix: Fanynky a fanoušci Twilightu nechť můj komentář a hodnocení klidně ignorují. 30% (25.03.2013)

Až si mou tělesnou schránku zabere jakýsi mimozemšťan, tak se budu hodně bavit nad tím, jak ho budou bolet záda, jak mu občas vypadne koleno z jamky a jak ho zaskočí alergie na jarní trávy. Myslím si, že mi tělo ihned vrátí a půjde si hledat nějaké použitelnější, mladší a krásnější. V tomto snímku zkrátka žádná Duše neběhá v odpudivé schránce a zamilovaní chlapci také připomínají spíše modely spodního prádla než běžné školáky. Ale co naplat, já jsem se celkem bavil, občas jsem se dokonce škodolibě nesmál a musím se přiznat, že jsem Duši do těla nakonec přijal o hodně lépe než jsem původně očekával. (21.03.2015)

Hostitel je přeslazená sci-fi limonáda ve které však místo kostek ledu plavou modré kontaktní čočky... Ačkoliv se film odehrává v nedaleké budoucnosti, tvůrci si celkem dobře vystačili s jednou pouští, několika bílejma kvádrama a asi 10 pochromovanými sporťáky, pochromovanou motorkou a pochromovanym vrtulníkem. Jo a zapomněl bych ny několik deosprejů a ty zmíněné modré kontaktní čočky... Aby jste film pochopili, musíte mít neustále na paměti, že ti s čočkami jsou emzáci a ti bez čoček jsou lidi. Jinak všichni vypadají stejně. Mladí, štíhlí, atraktivní perspektivní američané, prostě ti obyčejní lidé které můžete kdekoliv ve Státech potkat na ulici. Emzáci chtěj samosebou pochytat všechny lidi a ti se samosebou pochytání brání. Jenže do jednoho lidského těla byla přenesena duše ufouna a začla se vykecávat s duší mrtvého člověka, čímž samosebou vznikl problém. Emzákům se to nelíbí a když už tak chtějí aby duše napráskala kde jsou další lidičkové a lidičkové zase nevěří, že v těle s emzákem může být i původní dušička. No zašmodrchanec jak Brno. A tom je tenhle film. Nebudu spoilerovat, ale nebojte skončí to dobře po americku a nejedno dívčí tělíčko rozechvěné těmi svalovci líbajícími se za dešťů v poušti na konci vzlykne... No mne zaujal začátel, ale zbytek filmu jsem tak nějak prozíval. Být to o 70 minut kratší, mohl to být klidně slušný díl Krajních mezí. Dávám dvě žábronožky solné. Brr kdybych věděl čím krmím rybky v akvárku a že mi to může vlézt do hlavy... od teď už jenom sušené dafnie! * * (26.10.2014)

Chtěl bych ze zákonů tohoto světa vědět o hodně víc. Podívat se za hranice vytyčené oblasti místo přebytečných hloubavých chvil v jeskyni. Ale i přes většinou rozvážné tempo mi Niccol kápnul do noty. Tentokrát k tomu ani nepotřeboval svoje obvyklé vizuální i vyprávěcí triky, stačil mu skvělý Pintův soundtrack a fakt, že má před sebou neotřelý námět, který pod jeho rukama ožívá do opatrně hypnotické romantiky. Příběhy podle Stephenie Meyer přece vždycky vybočují mimo své žánrové ukotvení, takže už z přečtení premisy je jasné, že více než na sci-fi notu o invazi se bude hrát na mezilidské vztahy. A nemá cenu zastírat, že právě tam si mě Melanie a spol. získali. Nevšední několikaúhelníky, které jsou vedeny přes překvapení a občasná meyerovsky mile přepálená vyznání, mi do vkusu sedí pravidelně a při takhle sympatickém obsazení (s potenciální hvězdou budoucnosti Maxem Ironsem v čele) tomu ani nemohlo být jinak. Když jsem pak s čím dál větším potěšením sledoval sarkastické dialogy Mel s Wandou, došlo mi, že to u mě Hostitel zkrátka vyhrál. S výhradami, menšími přešlapy? Možná. Ale díky tomu, že má srdce na dlani, tak i vyhrát musel. (16.04.2013)

Rozhodně to není sci-fi. Úvod ještě šlape, absence děje ale film umrtví po dvaceti minutách a po zbytek si pár postav nudně povídá mezi sebou v podzemním úkrytu v poušti. Dialogy banální až komicky naivní, napětí či akce téměř nulová (pouze jedna 20 vteřin trvající akční scéna). Technologické aspekty nefungují, protože nejsou v průběhu nijak vysvětlovány. Navíc se tvůrcům nepodařilo vykřesat ze scén napětí, osudovost nebo silnější emoce. Kvůli tomu je výsledek takovým hlupoučkým, povrchním, obsahově prázdným a nevěrohodným vyprávěním, které okolo vás propluje bez šance pozitivně zapůsobit. (25.03.2013)