Příběh Piery

Tak tohle je pěkně kontroverzní snímek. Vyžaduje od diváka značný nadhled jak co se týče sexuální otevřenosti, tak dějové uchopitelnosti. Film v podobném duchu jsem asi dosud neviděl a ani nevím, k čemu bych ho dokázal přirovnat. Začátek je v rize Lolitovském duchu. Dětská role Piery je skvěle zvládnutá německou herečkou Bettinou Gruhnovou. Její vyzývavé pohledy a scény, kdy se nechává postupně líbat zástupem chlapců nebo osahává nahé tělo dospělého muže, nám napovídá, že zdědila nymfomanické sklony po své matce. Škoda, že Gruhnova nikdy nedokázala vystoupit ze stínu své dětské hvězdy a upadla v zapomnění. V dospělém věku hraje Pieru Isabelle Huppertová. Předvádí jeden ze svých tradičních a opět skvělých výkonů. Ještě jsem neviděl film, kde by hrála „normální“ ženskou. Všude hraje nymfomanky, šlapky, psychicky narušené nebo úchylné postavy. Ne že by jí to nešlo. Naopak. :-) Jen škoda, že byla takto zaškatulkovaná neboť její herecké schopnosti jsou mnohem širší. Hanna Schygulla je též skvělou herečkou. Její role matky Piery, nervově labilní nymfomanky, pro mě byla milým překvapením oproti filmu KLAUNOVY NÁZORY, kde mě nezaujala. I tak pro mě zůstává v tomto snímku Isabelle číslo jedna, druhá půlka filmu je prostě její. Nic na tom nemění ani Mastroianni. Ten byl upozaděn a pouze odehrál, co se chtělo. Tomuto filmu vládnou ženy. Je doslova nabitý estrogenem. Pokud jde o sexuální otevřenost, setkáváme se tu se záběry na nahá těla včetně genitálií. s pedofilií, incestem, homosexualitou a různými sexuálními úchylkami, které se mění s ohledem na vývoj postav. Zejména Piery. Pochopit myšlení jednotlivých postav, je pro diváka obtížné. Režisér nedává prakticky žádné nápovědy a jen nám promítá dění, které se zakládá na ze společenských hledisek nenormálních vztazích členů rodiny. Právě v pochopení vztahů je klíč k porozumění děje. Vyžaduje to zamyšlení a pokud možno i druhé shlédnutí. Určitě to není jednoduchá podívaná a klade mimořádné nároky na pozornost diváka. Ferreriho koprodukční režie, při níž si bere k ruce herecké hvězdy Itálie, Německa (SRN) a Francie, si tuto pozornost zaslouží. 74% (22.12.2010)

Film, u kterého je opět celkem zavádějící popis. Je to film o dětství a dospívání Piery (Isabelle Huppert, jako dítě Bettina Grühn), které je silně ovlivněno její matkou a otcem. Matka Piery, Eugenia (Hanna Schygulla) je nymfomanka, které je jedno, co si o ní ostatní myslí. Má svůj svět, je jí upřímně jedno, že jí bude chtít malá Piera napodobovat, či jestli, kdy a s kým bude mít první sexuální zkušenost. Je schopna se nechat ponižovat, stýkat se s cirkusáky a osud jejího manžela je jí lhostejný. Žije jen pro své ukojení a pro svou radost. Otec Piery, Lorenzo (Marcello Mastroianni) je komunistickým funkcionářem, který miluje svojí ženu, ale který postupně rezignuje na možnost její změny. A když musí skončit i jako funkcionář, uzavírá se sám do svého světa a dožívá na psychiatrické klinice. A tak z Piery vyrůstá bisexuálka, která neváhá využívat sex jako svoji zbraň a prostředek k tomu, aby dosáhla toho, co chce. (22.02.2010)

Bohužel, i když jde o zajimavé téma - z hlediska vnějšího světa jde o nemocné lidi, oni jsou však spokojení uvnitř své rodiny (matka schizofrenička, otec milující její sexuální neukojenost a zároveň trpící její nemocí, dcera jejich mistrovské dílo), kterou berou jako něco naprosto normálního - Ferreri, mimo barevných širokoúhlých kompozic (jedna hvězdička), natočil vlastně obyčejné domácí video. Film je jen jen sledem scének ze života jedné rodiny, kde se sexualita bere jinak než v okolním světě. Není na tom vlastně nic šokujícího (lidé si dneska své penisy a bobříky ukazují přes internet) a ani zajímavého.To už si raději přečtu odborné psychiatrické pojednání, než sledovat takovou nudu. (22.06.2009)

Nenechte se odradit nízkým hodnocením, prostě to vydaly Levné knihy a vidělo to moc, ehm, diváků Hřebejka. Je to krásný film; je těžký na první shlédnutí (však jsem to poprvé odpískal po 20 minutách) - ruší či zneklidňuje už hranatá estetika raných osmdesátek (proti časovému zařazení od 2. sv. války dále hraje víc prvků - účes Schygully, hudba, lascivnost); velmi netypický je způsob vyprávění, obrazy přicházejí a mizí bez jednotícího prvku, občas jsme nadlouho vyrušeni nedůležitou a nepříjemnou epizodkou (koncert popové zpěvačky), důležité věci zas proběhnou a pokud je nezachytíš, ztratíš se v příběhu. Nečekejte nic šokujícího, nejsilnější tady není předvádění podob morálky, ale smutek ze ztrát - ztráty lásky, blízkosti, života. První, co se mi z filmu začalo vracet byly mnohé jitřní záběry exteriérů měst ve stylu italského fašistického funkcionalismu. Pak jsem to chtěl vidět celé znovu a zůstal jsem přikovaný. Objevil se charakter hlavní hrdinky a s ním Schygulla - hnaná a svobodná, milující a přitom i lhostejná, bláznivá a tragická. Objevil se smysl leckterých scén, vynořila se podivná poetika vyprávění v náčrtu. Jeden z nejkrásnějších momentů filmu je u posvátného pramene s divým mužem a k tomu sólo Stana Getze. (17.10.2010)

Od Ferreriho jsem tedy zvyklý na mnohem větší kvalitu. Příběh Piery je velmi podivný film, ale bohužel ne tím správným "ferreriovským" způsobem. Nutno říci, že upadl v zapomnění naprosto zaslouženě. Vyprávění působí dojmem, jakoby někdo namátkou trhal stránky ze scénáře a navíc ty se zajímavějším obsahem. Film jako takový se zuby nehty drží alespoň na hranici průměrnosti a zaujal mě pouze saxofonem Stana Getze a občas probleskující posmutnělou atmosférou. (02.08.2012)