Twilight sága: Nov

Jednoho ponurého podzimního večera jsem s hrůzou zjistil, že nemůžu najít klipsny na bradavky, jezdecký bičík byl od posledně zlomený, latexová maska prodřená a deseticentimetrové jehlovky mé drahé, které mi vždy tak rozkošně drtily koule se nenávratně ztupily, protože si v nich ta kráva vyšla na ples, kde si střihla polku s nějakým vesnickým idiotem! Bloumal jsem po bytě od ničeho k ničemu a hledal způsob, jak vybít svou sexuální frustraci. Ach jak jsem byl naivní a nerozvážný, když jsem v záchvatu ukájení mrzkých pudů mačkal play! Pro tohle není záchranné slovo a pokud vám zrovna dojdou baterky v ovladači, není cesty zpět. Už nikdy nebudu, čím jsem býval a marně hledám výrazivo, kterým bych popsal tuto nepředstavitelnou kalvárii. V mlžném oparu bezbřehé hrůzy se mi vybavuje pouze toto: Nejprve jsem uviděl páchnoucí, zelenožlutou, viskózní skvrnu velikosti Lautnerova solarizovaného hrudníčku a tvaru Patizónova "uhrančivého" obličeje. Jen tak se přede mnou prkenně převalovala a já se neustále snažil smířit s myšlenkou, že takový terror to snad být nemůže. Přistoupil jsem tedy blíže a snad to byla stařecká nerozvážnost, která mě přinutila rozhrnout ji prstem. Okamžitě jsem uviděl kousky hrášku a mrkvičky, které nepochybně patřily bramborovému salátu mé Poslední večeře. Hrdinně jsem pokračoval v pátrání a se zatnutými zuby zabředával hlouběji a odhaloval další vrstvy tohoto strašlivého úkazu! Nestrávené kousky vepřového řízku jemně EMO přibarvené několika fernety pro dobré trávení, špatně požvýkaná celozrná houska, kterou jsem tak pečlivě vyčistil talíř, roztomilý malý klíček od skříňky v nádražní úschovně, jenž jsem chvatně a neuváženě spolkl při domovní prohlídce, aby nezjistila, kde schovávám pornočasáky, výtečná šunka Remair, deset deka za patnáct korun v Tescu, zlaté polomáčené od Orionu, na kterých stále ležérně ulpívaly kousky jemné mléčné čokolády a v neposlední řadě zpola natrávený pytlík chipsů LAYS, u nichž už si ani nevzpomínám, zdali to byla grilovaná slanina či brambory pečené v ohni. Věřte mi, pátral bych dál, přátelé, ale tohle se opravdu nedalo udržet. A takhle mě v horečkách našli - politého studeným potem, s křečovitě zaťatými pěstmi, blábolícího v mrákotách cosi o zasraných homoupírech! Teď, když už jsem se alespoň trochu vzpamatoval a vidím věci znovu s jakýms takýms nadhledem, by mě upřímně zajímalo, kdy už konečně někdo promění paní Majerovou v jezevčíka, aby svými komerčními, grafomanskými bláboly nekurvila našim dětem pohádky a vkus!!! (02.11.2010)

Tady se nezbývá než zeptat: "What Martha Stewart do?" Jinak nevím, co si s takovým zážitkem počít. Nechtěný smích nad smích v téměř každém záběru a větě? Ale no tak. Co a proč bylo viděno zůstává skryto, vyloženě ale doporučuju dabing. A udělat z toho tak desetiminutovej kraťas, mohla by to být i chtěná sranda... ovšem účast Dakoty je čirej podfuk. (09.11.2011)

Džentlmeni evidentně vymírají. Za mých mladých let si nedovedu představit, že bych s radostí v oku nesplnil jakékoli přání své dívky, ale dnešní mládež je jiná. Kráska chce jenom kousnout do krku, ale bledý švihák místo okamžitého odběru krve oduševněle prchá ze záběru a nechá ji napospas lesní havěti. Evidentně nejsem cílovým divákem pro měšec producentů tohoto snímku, ale nemohl jsem si nevšimnout, že poslední dobou je světle zelená barva mé pleti čím dál atraktivnější pro mladé dívky hledající po lesích rozptýlení s upírem. (07.07.2012)

Když se to tak vezme, tak se jedná o velice dobrý artikl určený především naivním a přecitlivělým dívkám, jejichž mentální vyzrálost se nachází někde v počátcích puberty. S takovým přístupem je pochopitelná doslovnost (změny ročních období za oknem doprovázené nápisy s konkrétním měsícem), statičnost hlavních představitelů, kteří nehrají, ale pózují, sterilní hudba a dialogy s oduševnělostí foto-příběhů z Bravo/CosmoGirl. Plynutí času je podřízeno vnímání náctileté dívčiny, které se okamžik zpomalí, když přichází její milý, a z prostoru je vyčleněna, pokud o něj přijde. Popíkové písně na některých místech vyjadřují myšlenky postav a několik scén je nápaditě zvládnuto co do organizace prostoru a orientace v něm, ale... Já nejsem cílovou diváckou skupinou, která by byla schopna naivního fanouškovkého čtení (opravdu mi nestačí věrnost lobotomizující knižní předloze), jež je filmem upřednostňováno na úkor toho poučeného. Nejde o docela uvědomělé a vážně se neberoucí dílo, jak by se mohlo zdát ze scény z kina (akční film s nadávkami jako "zpropadaný" místo "zkurvený" apod.), protože jakékoliv dvojí podvratné čtení, které nabídne kamarádka Belly po východu z bijáku o zombie, je ukázáno jako to nesprávné. Na druhou stranu je to dobře, protože vidět v druhé části téhle ságy příběh o projevení se, ve kterém se hlavní trpitelka (nikoliv aktivní hrdinka) dozvídá, že rozum a chtíč nemohou být v opozici natrvalo a rozhoduje se, za jakou ligu bude kopat, vyzjde z toho NOVÝ MĚSÍC jako ideologicky konzervativní podívaná, která by byla archaická i za dob Shakespearových. Inscenační bezradnost mnoha scén (zjevování se) a nemožnost ztotožnit se či byť jen trochu chápat Bellu, která se chová nelogicky (dlouho nemocný kamarád stojí polonahý v dešti, jí zajímá jeho nový účes a tetování) v pokusu o fantasy bez jasně zadefinovanyćh pravidel, dílo zkázy dokonávají. "Odpad!" přitom dává někdo, kdo jedničku oceňoval jako malý indie film s vzhledem k žánru odvážnou stylistickou stránkou a docela zdařilou snahou ozvlášnit teen romance horrorovými prvky. Nejhorší přitom je, že dvojka není ani tak špatná, aby byla celou dobu zábavná, protože veškerý guilty pleasure potenciál vyčerpala už upoutávka. (25.01.2010)

Půlku filmu jsem se opravdu bavila stupiditou tvůrců, rádoby silnými a sofistikovanými dialogy mezi Patizónem, Bellou a vlkodlakem (mimochodem od kdy se vlkodlaci mění ve vlka kdy se jim zachce?), zbylý čas jsem na férovku prospala na velmi nepohodlné kancelářské židli... Jedna hvězdička za dobrou kameru a výbornou hudbu Alexandra Desplata, které je ovšem pro tohle dílo škoda až to bolí. (28.07.2010)