Záhrada

"Valašská škola mravů stodola" od Hugolína Gavloviča dnešnej doby. Nepotreboval som konkretizovať vzťahy a uvádzať realite striktnú príbehovú rovinu. Stačilo mi presne to, čo som tam videl. Učiteľ žijúci v meste u otca krajčíra , ktorý vedie bežný trpký život mešťana. V snahe osamostatniť sa na otcov podnet odcestoval na odľahlú chalupu z roku 1921 po svojom dedovi. Odtiaľ som sa všetkému už iba usmieval. Nepriame prinútenie človeka k vrelej a búrlivej existencii bez vplyvov vonkajšieho sveta mimo odľahlej usadlosti. V krásnom evinom rúchu prírody a plynulosti okolností. Naučiť sa "žiť" po slovensky. Do deja navyše vstupovali perfektné vedľajšie postavy formujúce jeho zmýšľanie. Krásny poetický film. (02.11.2012)

Když jsem viděl ty scény jako zakuklení se do deky mezi jablíčky  (nojo, mám rád jabka) nebo produkci španělských rytmů v nechápající restauraci tak jsem si  říkál že je  stejně škoda, že už v česku a slovensku poetické filmy snad ani moc nevznikají. Nemyslím ani tak ten námět o  vypadnutí z civilace, ten už snad ani dneska není originiální a osobně nejsem žádný zelený fanatik. Ale ten námět o zahradě a pocitu komfortní zóny je krasný a univerzální.  A to mi na oplátku  ta slovenská stylizace (a la Jakubisko) tak úplně nesedí  a působí na mě trochu externě. Ale hlavně díky vybraným momentům z tého mozaiky ledasčeho a pěknému námětu i čtvrtá hvězda. (15.07.2021)

Prvně jsem viděl někdy před nástupem na FAMU nebo krátce po a děsně jsem se těšil, že už někdy brzo budu dělat na něčem podobně naplněném něhou, poezií, magií, vtipem, vnitřním klidem, nadhledem, životem. Bohužel se takové filmy v našich končinách nějak přestaly točit. — Teď po letech radost, že to kouzlo nevyvanulo, že ta rafinovaně podehrávaná prostota pořád účinkuje – tu zprostředkování opilosti hlavního hrdiny malinko vypíchnutým ptačím zpěvem, tam nasměrování významu scény jedním nenápadným pohledem postavy mimo záběr, onde oživlá biela husenica ze sna, kterou divák může a nemusí uvidět – spousta drobností, které se člověku nevnucují, jen tak tiše zapadají na svá místa ve skládačce-básničce o znovuobjevených kořenech a opravdovém lidském spolubytí, spoluúdivu, pokoře a naslouchání. Malinkou šmouhou na kráse jsou pro mě s odstupem hudební motivy, sice kouzelné, leč vracejí se trochu příliš často a příliš doslovně. Nicméně to je šmouha opravdu drobná a bohatě vyvážená tím ostatním. — A abych nezapomněl, jelikož se mnou na Záhradu koukala naše šestnáctiletá a druhý den už ji měla v desítce oblíbených, troufal bych si tvrdit, že ten biják hned tak nezestárne. (12.12.2017)

Zatím nejslabší Šulík. Poetiku filmů Něha a Všetko, čo mám rád vystřídal kýč. Šulík to děsně přepálil, děj je jen sled absurdních scén, mnohdy se zdá, že postavy dělají to, co dělají jen proto, aby z toho byl pěkný záběr ( viz zakuklení se do té deky, nebo co to je a kutálení se po zahradě) - film nemá daleko ke filmům F.A.Brabce. Kritici se z toho mohli posrat, ale snaha o estetiku v každém záběru zabíjí slibně se rozvíjející příběh. (01.02.2012)

Poetické filmy nesleduji, tak se v tomhle žánru nevyznám. Je to zajímavý film, prostředí je vybrané dobře, čiší z něj jakási atmosféra. Líbí se mi i ta mystika (zápisky, konec...) a skutečně je tu pár zajímavých momentů. Děj to moc nemá, něco se tam odehrává, ale nic moc se toho opravdu nestane. Jak tu byly i zajímavé momenty, tak tu byly i momenty, které byly pro mne buď nic neříkající nebo měly více významů. Nevím, jak vám strčení nohou do mraveniště pomůže určit, jaká bude zima. Poslední dvě kapitoly byly prostě divné. A ten konec je zajímavý, ale má více významů. Možná to tak má být, ale mám radši jasné konce. Tož, je to zajímavý film, podruhé bych se na něj i rád podíval. Mám to mezi 3-4*, nakonec to bude za slabší 4*. (26.08.2017)