Aksál

Pavel Kohout se po mém soudu v Aksálu tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Stačí vzpomenout na literární postavy typu Anna Kareninová či Ema Bovaryová, která se stala přímo literárním typem ztělesňujícím útěk od reality k sebeobelhávajícím iluzím. Obecně představa, že za spořádanou fasádou navenek harmonického života musí být skryt nějaký spodní temný tón, představuje velmi populární a působivý umělecký námět. Na mysl tane celá řada románů, filmů a divadelních dramat, v nichž autoři demaskovali faleš, prázdnotu a absenci štěstí u zdánlivě dokonalých manželství - byl by to opravdu dlouhý seznam, zmiňovanou Flaubertovou Paní Bovaryovou počínaje, přes román Nouzový východ Richarda Yatese, až třeba po můj oblíbený film Noc od Antonioniho, v němž je podle mě toto téma dovedeno k uměleckému vrcholu. A když už jsem zmínil Yatesův román, který byl v roce 2008 zdařile zfilmován Samem Mendesem, nemohu se ubránit jeho srovnání s touto pozapomenutou televizní inscenací. I Yates nechává své postavy manželů Franka a April Wheelerových, tvořících zdánlivě ideální manželský pár, konfrontovat s postavou Johna Givingse (herecky excelentní Michael Shannon), diagnostikovaného psychotika, který jediný nemá zábrany říkat nepříjemné pravdy. Zdánlivá idylka manželství se náhle hroutí jak domeček z karet a postava impertinentního blázna přináší mezi oba partnery hlubokou krizi. Ačkoli se Kohoutova inscenace ani zdaleka nevyrovná působivosti zmiňovanému filmu, jedná se vcelku o zdařilé dílo, které i po těch letech stále stojí za vidění. Abrháma moc nemusím, ale výkon Drahokoupilové na mě udělal dojem, stejně tak použitá hudba. "Subjektivně" 4 hvězdy, "objektivně" spíše 3. (24.05.2013)

Schizofrenie duše – jistota racionality versus nejistota emocionality. Překvapivá myšlenka – rozum je vlastně strach, který se převléká za opatrnost a praktičnost, ale i poznání, které se dá definovat jako odhadování trendů, možností a rizik za účelem nalezení nejlepší strategie přežití a dosaženi cílů. Demografické statistiky vypovídají, že vzdělání, a tudíž racionalita, je nejúčinnější antikoncepce – čím jsou ženy vzdělanější, tím méně dětí se ve společnosti rodí. Ve skutečnosti život vyžaduje spíše odvahu a nerozvážné přehlížení možných nebezpečí než opatrnost a ostražitost, neboli méně přemýšlení a více konání. Dilema – rozum versus emoce, bezpečí vědění versus blaho nevědění – vyjadřuje Miguel de Cervantes y Saavedra prostřednictvím otázky, kterou pokládá hrdina jeho knihy Don Quijote – "Co si vybereš: moudrost šílenství nebo hloupost příčetnosti?" ___ "Rozum – tak říkají strachu všichni, kdo mají strach." ___ Skvělá hra o lidských vztazích a motivacích, která ukazuje, že rozum je uvědomělý a zveličený pud sebezáchovy, jenž zabraňuje spontánnímu chování a s nim spojeným prožitkům. (19.07.2013)

Jen takové krátké zamyšlení nad tím, co jsme chtěli, čím jsme byli, a co nakonec máme, a kým jsme. Jak dlouhá je cesta ke klidu a kolik na ní musíme a nechceme obětovat. A pak si přijde nějaký blázen, vmete nám to do obličeje, a my si uvědomíme, že tohle jsme nechtěli, ale že už jsme se změnili a těžko s tím něco dělat. Ale ta kocovina je silná a drží se dlouho. Film nic neřeší, jen dává podněty k úvahám, Josef Abrhám svou roli apoštola lásky nezvládá úplně přesvědčivě (rozhodně ale je to jímavé překvapení), Marie Drahokoupilová coby bohyně studených čumáků je opět chladná jako led, nicméně pomalu taje a dá se jí to věřit. Rozuzlení je trochu omšelé, ale jak říkám, je to jen skica, zamyšlení, a jako takové to beru...70% (07.07.2011)

To, jak postava pana Abrháma rozvrací svýmí otázkami povrchní samospokojenost postavy paní Drahokoupilové, je velice působivé. A působivost tohoto snímku je mocně podpořena hudbou a až snově působícím opuštěným prostředím. Ovšem to vyjevení, co je postava pana Abrháma zač, mi připadá tak křečovité a hloupé. To prostě celý film shazuje. (23.05.2013)

Bravurně napsaná miniatura, která funguje na více úrovních. Za prvé jako zábavná konverzačka, která umí dávkovat napětí a přichází s vtipnou překvapivou pointou. Za druhé jako konfrontace dvou strategií přístupu k životu, kterou pro mě nejlépe popsal Karel Čapek ve svém příběhu o Romeovi a Julii z Knihy apokryfů. Jeden zkrátka plane vášní, sází na emoce a zážitky a neohlíží se přitom na následky. Opačný přístup sází na rozum a pracuje s dlouhodobou perspektivou. V třetí rovině je Aksál jednou z mnoha variací na jedno z klíčových témat literatury a filmu - krizi středního věku. Pocit opotřebovanosti, rutiny, obava z toho, že už v životě nepřijde nic výjimečného, to dokáže s člověkem zamávat a nutí ho dělat pošetilosti. Určitou slabinou může být chudičká výprava, ale jinak funguje inscenace na jedničku. Celkový dojem: 90 %. (15.08.2016)