Lidice

Lidice jsou velmi rozporuplným, nikoli však špatným filmem. Dotýkají se (alespoň pro české vlastence) velmi citlivého tématu a snaží se o co nejvěrnější přiblížení, vyvolání vlny emocí v divácích a poctu zdejším obyvatelům. Problémem je však samotné zpracování; nemyslím po formální stránce, ale po obsahové. Odvádění pozornosti do vězení směrem k (výbornému) Rodenovi působí po emoční stránce paradoxně kontraproduktivně, protože krade čas na sblížení diváka s obyvateli vesnice. Takhle si člověk sotva stačí vytvořit vztah k postavám Zuzany Bydžovské, Zuzany Fialové, Ondřeje Nováka a hned přijde na řadu pohroma. Když jsem se díval na popravy mužů, cítil jsem, že to se mnou sice emočně hnulo, ale hned se mi vybavil Vyšší princip a opravdový strach jeho hrdinů před popravou, v tomto filmu takřka nebyl, všichni si šli se sklopenou hlavou odevzdaně pro smrt bez nějakých větších citových projevů. Mnohem více na mě zapůsobil krátký záběr na plynování dětí, ty zoufale natahující se ruce se mi nejspíš zaryjí do paměti na hodně dlouho. Méně, ne však o moc, mě zamrazilo při určování dětí k převýchově dle nacistických norem, které tomu předcházelo. Atentát na Heydricha, zde hojně kritizovaný, bych možná přešel bez zmínky, nemít zkušenost se stejnojmenným filmem, kde byl zpracován opravdu důkladně, a proto jsem byl nechtěně nucen srovnávat, bohužel v neprospěch Lidic. Nejsilnější emoční moment pro mě ale přišel zhruba po hodině a půl, když postava Rodena dorazila vesnice, pokryté sněhem. Ty pocity byly opravdu silné a já už jen čekal na závěrečné titulky a nějakou kvalitní hudbu, která to ve mně ještě více rozdmýchá. O to větší bylo moje zklamání, že film ještě pokračuje a nic ve zlém, ale ta poslední půlhodina šla úplně mimo mě, nechápu ji a jsem z ní spíš naštvaný. Takže mám v sobě spoustu různých pocitů a váhám, zda se mi film více líbil nebo ne, ale když vidím tu zdejší až zbytečně přehnanou kritiku bez ocenění kladných stránek snímku a vezmu v potaz moje vlastenecké cítění a úctu k památce Lidic, nemůžu a ani nechci jít pod 4* (a to neustálé omílání údajného hraní si české kinematografie na celosvětovou se poslední dobou už nějak moc opakuje a unavuje mě, zase si vymyslete něco jiného, ano? ;-) ). (14.11.2011)

Taky Vám připadá, že Karel Roden přešel ve stejném kostýmu a se stejným výrazem rovnou ze "mlýna" do Lidic? Lidice je pěkný film, mají nádhernou kameru, famózního Romana Luknára, Zuzanu Bydžovskou, Karla Rodena i další herce, ale Habermannův mlýn, nejen z hlediska filmového srovnání mně vychází líp... (31.10.2011)

Možná to bude o půlhvězdu více než si zaslouží, ale stejně musím dát plný počet. Od Lidic jsem čekal leccos, ale že na mě tak zapůsobí, to ne. Vděčí za to v první řadě Mahlerovu výtečnému scénáři, který není nijak extrémně patetický, i přes množství postav je snadno čitelný, nic zbytečně nepřikrášluje... Zkrátka působí opravdu věrohodným dojmem. Nikolaevova režie je scénáři, dá se říct, přímo úměrná. Většinu stopáže decentní, v několika okamžicích velice silná. Náladě rozhodně přispěla i hudba (opravdu netuším, proč někomu vadí, že hraje takřka pořád), kamera, která ze všech barev asi nejvíce využívá modrou a šedou, a pak samozřejmě herci. Lidice určitě nejsou hezký film. Ale dobrý film, to ano. A dal-li jsem Habbermanovu mlýnu hvězdy čtyři, musím tady přitlačit. Ještě teď mě z toho, co jsem viděl, mrazí. (03.06.2011)

Taková tragédie by si zasloužila mrazivou dramatizaci. A nikoliv močopudného Harlekýna a kýčovité zvěrstvo, které vyvolá asi tak stejnou soustrast, jako granátek v Reinhardově kabrioletu. A když konečně dojde na to kýžené vypalování, které by mělo v divákovi vyvolat záchvaty tísně a klinické deprese, dáme na Horákově statku zahrát svižný marš, jenž málem jednoho přinutí vesele si podupávat nohou do rytmu. A to hudbu u filmu obvykle nevnímám. Nabubřelá nuda, která svědčí pouze o tom, že nám Péťa asi pospával, když se promítal Vyšší princip. No nic, reparát asi naštěstí nebude možný, protože "Lidice returns" by byly patrně kapku od věci a nezbývá než doufat, že pan režisér vychlastal při natáčení všechny Ležáky. (31.10.2011)

Nikoli neživý pomník, ale film, který se může plně postavit na roveň tomu nejlepšímu, co na podobný téma u nás vzniklo, aniž by se cokoliv z toho pokoušel napodobit. Jsem rád, že i přes marasmus český kinematografie, přes neustálou zahleděnost do malejch lidiček a rádobyumělecký pokusy ala Protektor (čim víc na něj vzpomínám, tím prázdnější a nudnější mi připadá) u nás může vzniknout film s jednoznačným obsahem, kterej se nestydí sám za sebe a nepokouší se všechno řečený relativizovat, odpáklovat a zatlouct. A přitom ne že by nebyl plnej absurdity dějin, kdy o osudový události rozhodne malá pitomost a kdy je obyčejnej člověk semletej událostma ještě dlouho potom, co se stanou. Dle mýho názoru je ve filmu (resp. ve skvělým Mahlerově scénáři) vyvážená jak tahle rovina osobní, tak rovina dějinná. Přepínání mezi oběma polohama je plynulý a logický, pokud divák dokáže vnímat a zařadit si jednotlivý dějový monety (Heydrichovo prehudování krátce nato doprovozenej větou "a kde myslíte, že je ten čtvrtej z kvarteta"), nenápadný zakrytí Benešova obrazu při prohlídce a podobně, prolínaný s vrcholně osobníma scénama jako Rodenova cesta přes prázdnou zasněženou pláň nebo předání dopisů. Nechybí to ani postavy, skrz který si může divák sám pokládat otázky, jak by se zachoval v krizový situaci (četník Vlček). Původně jsem měl v úmyslu odměnit to čtyřmi hvězdami, ale když o tom přemýšlím, soudím, že maximum je tu zcela oprávněný. (04.06.2011)