Zatmenie

Ta poslední čtvrthodina, to bylo něco úžasného, kdyby tvůrci pojali celý film přesně v tomto duchu, bylo by mé dilema o hodnocení zcela opačné. Nakonec jsem ovšem našel řešení a není v tom jen povedený závěr. Celkově skvěle nasnímaný obraz vnitřního světa ženy, jež náhle začala naslouchat pouze svému srdci v bizarním, nelítostném prostředí světa finančního a materiálního, byl pro mě nadprůměrně dobrý, i když začátek lehce vázne a scény z burzy byly, dle mého, zbytečně zdlouhavé, chvílemi dokonce nezáživné. Nicméně Vittoria a její vnímání okolí má v sobě krásný nádech svobody, navzdory citové odcizenosti rodinné i milenecké, což ovšem může být ten pravý impuls se zastavit a pokusit se na potemnělém nebi zahlédnout záblesk slunečního svitu. (26.11.2017)

Je mi líto, ale tohle ani náhodou nepřipomíná Melvilla. Tohle je jen ucabraná nuda. Kdyby v hlavní roli byl nějaký krásný chlap a ne Monica Vitti, třebas by mne i bavilo půl hodiny sledovat jeho nečinnost, další půl hodiny jeho bloumání po pokoji a deset minut jeho let nad Římem. Jenže Vitti není krásný chlap. (02.07.2013)

Spomínam si, akou veľkou témou bolo v šesťdesiatych rokoch odcudzenie. Niet divu, že táto téma neušla pozornosti veľkých filmárov tej doby. Michelangelo Antonioni so svojou dvornou herečkou Monicou Vitti, posilnenou Alainom Delonom v úlohe dravého burziána mal všetky predpoklady potrebné na vytvorenie silného filmu. Napomáhalo mu aj to, že Zatmenie je poslednou časťou jeho voľnej trilógie. Napriek tomu v hodnotení ostávam u spomienkových troch hviezdičiek, pretože film už nebol pre mňa prekvapením, ako v dobe svojho vzniku a pri súčasnej projekcii už pôvodný chlad z filmu vial aj opačným smerom. A filmom, ktoré ma nenadchnú nemôžem dať viac hviezdičiek. (24.07.2013)

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně? (17.05.2018)

(1001) V podstatě nevím, jak to slovně vyjádřit, kromě toho, že mě to velmi bolelo. Aniž bych si myslela, že by to byl symptom choroby, jsem v některých situacích silně nonverbální člověk. Antonioni dobře postihuje tu neschopnost jakkoliv to vysvětlit člověku, který to nevycítí sám. V mých očích ho to staví na žebříčku režisérů, kteří rozumí ženám (lidem), na hodně vysokou pozici. Jen pro srovnání, Bergman je na tomto žebříčku hodně nízko. Polanski je někde mezi nimi, ale blíž Antonionimu, nejspíš - respektive hlavně na základě jeho starších filmů. Nad jinými režiséry jsem se v tomto kontextu zatím příliš nezamýšlela. Respektive u některých filmů nemám potřebu zamýšlet se, jak moc tvůrci vlastně rozumí tomu, co ukazují, a jenom mi z toho srdce krvácí. (01.03.2015)